Z deníku neznámého vojáka:

Dnes je 23. 12. 1914. Každý z nás, co tu jsme, by raději slavil Vánoce doma se svou rodinou, ale zatím se tu krčíme v zákopech kdesi u belgického města Ypres a mrzneme. Neustálá vánice, mokrý sníh a bláto nikomu na morálce nepřidá, ale aspoň dostáváme příděly vína, které se dá svařit a na chvíli zahřeje. 

Jediným spojením s domovem jsou dopisy, které si píšeme se svými nejdražšími. Čekání na každý další dopis je sladké a trýznivé zároveň. Všechny dopisy mám svázané motouzem a nosím je v náprsní kapse blízko srdci, stejně jako fotku své milované Josette. Tu střežím jako největší poklad. To na její tvář se dívám pokaždé, když jsme nuceni jít znovu do boje. A tam v zemi nikoho pak nastávají jatka, která snad ani nelze popsat.

Před týdnem šlo proti německým zákopům šest set vojáků a vrátila se jich sotva stovka. Zpočátku jsem byl velmi zdrcený, když zemřel někdo, s kým jsem se tu spřátelil. Teď jsem jen rád, že to nejsem zrovna já. 

Onehdy jsem zůstal při nočním průzkumu odříznutý od ostatních a musel jsem se schovat do díry po dělostřeleckém granátu. Bylo tam několik mrtvol a plno krys, ale i tak jsem se do toho hnusu vnořil, abych nebyl viděn. Najednou se odkudsi vynořil německý voják, přiskočil ke mně a chtěl mi zapíchnout bajonet do hrudi. Když už byl téměř u mne, zasáhl jsem jej střelou ze své zbraně. Umíral několik minut a já ho držel v náručí, nemohlo mu být víc než osmnáct let. Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem mu dal alespoň napít trochu vody ze své čutory. Zašeptal “danke” a pak zemřel. Pořád vidím před očima jeho tvář.

Snad se nebude střílet na Vánoce a dopřejí nám trochu toho klidu a míru aspoň o svátcích.