FRANCOUZI
9. rota 32. pluku pěchoty 18. divize 9. sboru 2. armády
(9e compagnie, 32e régiment d’infanterie, 18e division d’infanterie, 9e corps d’armée)
Francouzi Němcům ještě nezapomněli porážku z roku 1871, kdy přišli o Alsasko a Lotrinsko. Francie neváhá povolat a vyzbrojit miliony vojáků, aby zastavila agresi Centrálních mocností a vzala si zpět, co je její. Francouzská armáda má ale zkušenosti především z koloniálních válek a její generální štáb se zhlíží ve válkách minulého století, což je vidět mimo jiné i na modročervených uniformách jejích vojáků.
Na bedrech francouzských vojáků už od začátku války ležel ten nejtěžší úkol – vždyť země, kde probíhají nejtvrdší boje, je jejich domovina. Jsou to francouzská města, která hoří, francouzská pole, která rudnou krví padlých. A do zákopů se v zástupech hrnou mladí muži připravení za svou milovanou vlast položit život – co na tom, že ještě ani nevyrostli ze školních lavic. Nezkušenost nahradí nadšením a odhodláním! A bude těžkým úkolem zkušených francouzských důstojníků, aby dokázali jejich morálku udržet i po prvním střetu s realitou. Jenže hrůzy této války zaskočily každého z nich. Už ví, že se ocitli v opravdovém pekle… ale dá se peklo vůbec přežít? A pokud ano, co to pak bude za život?
Stejně jako Francouzi, i tito mladí muži mají srdce naplněná láskou k vlasti. Jediný rozdíl je, že jejich skutečná vlast ještě neexistuje. Aby mohla vzniknout, musí všem ostatním dokázat, že oni za to stojí – jako vojáci, jako muži a jako národ. Budou při tom narážet na nepochopení, nedůvěru a možná i otevřené nepřátelství svých spolubojovníků, jejichž uznání si teprve musí získat. Ale jsou ochotni pro to udělat všechno.
ROTA NAZDAR
1. rota praporu “C” 2. pochodového pluku 1. pěšího pluku Cizinecké legie
(1ère compagnie, bataillon C du 2e Régiment de Marche du 1er Étranger)
Především touha po dlouho utlačované svobodě českého národa vedla mnohé vlastence ke vstupu do nově se rodících československých legií. Na 300 českých dobrovolníků, převážně členů Sokola, bylo odvedených 22. července 1914, vycvičených v Bayonne a složilo přísahu 12. října 1914. V jednotce vládla bratrská atmosféra a sokolský pozdrav “nazdar” dal jednotce nakonec i oficiální název. Kvůli nedostatku důstojníků byl téměř celý důstojnický sbor složen z Francouzů.
BRITOVÉ
4. prapor Worcestershireského pluku 5. brigády 2. divize britských expedičních sil
(4th Battalion, Worcestershire Regiment, 5th Brigade, 2nd Division, BEF)
Britská armáda vstoupila na bojiště Velké války jako jediná plně profesionální. Ačkoli byla ze všech armád vstupujících do války nejméně početná, s přehledem nahrazovala kvantitu kvalitou – ať už výcviku, výzbroje a výstroje, množstvím zkušeností a vysokou morálkou. Až do ledna 1916 se jí dařilo své řady doplňovat pouze z dobrovolníků.
Britští vojáci se mohou pyšnit skvělou disciplínou, profesionálním výcvikem a moderním přístupem k válce. Jsou zde, aby pomohli svým spojencům a zahnali nepřítele z jejich země. Proč je ale u toho trochu nepoučit, jak se správně vede válka? Mnozí z nich pokračují v rodinné tradici a budují vojenskou kariéru, další možná hledají dobrodružství či plní svou povinnost. Všichni do jednoho se ale budou muset postavit hrůzám války, která je buď rozdrtí, nebo zocelí.
IRŠTÍ DOBROVOLNÍCI
Irsko se před válkou zmítá v nepokojích – jsou tu časté rozbroje mezi protestanty a katolíky, stejně tak jako mezi unionisty a nacionalisty. Ačkoliv irská společnost ze začátku podporuje britské válečné úsilí, Irové Impériu nezapomněli stará bezpráví a viní ho za současnou chudobu. Německé císařství se samozřejmě snaží tyto tendence podporovat, ale přesto se Velké války účastní 200 000 Irů v britských uniformách.
Tvrdí, houževnatí a pragmatičtí Irové narukovali do války společně a slouží jako sapéři. Brity nemají v lásce a příliš se tím netají, přesto z nějakého důvodu oblékli jejich uniformy a bojují pod britským velením. Možná je sem přivedlo společné tajemství, možná má každý z nich svůj vlastní důvod. Navenek jsou soudržná parta, ale válka jejich přátelství podrobí těžké zkoušce. Jak obstojí, když půjde do tuhého a na světlo vyplují staré křivdy?
POLNÍ NEMOCNICE
Velká válka představovala ve své krvavosti enormní zátěž na zdravotnickou péči. Do té doby nevídaný frontový ráz bojů znamenal, že první pomoc bylo nutno poskytovat v bezprostřední blízkosti bojiště. Mnohdy se tak stávalo, že i zdravotnický personál byl ohrožen na životě nepřátelskou palbou. Jejich hrdinství bylo dokonce i oceněno – 28 sester bylo vyznamenáno French Croix de Guerre a 69 sester získalo British Royal Red Cross.
Tyto ženy mohly sedět v pohodlí svých domovů a čekat na své muže, bratry a otce, starat se o domácnost nebo navštěvovat školu. Všechny ale daly přednost činům před vyčkáváním. Pod vedením zkušeného lékaře byla zřízena polní nemocnice a už od prvního dne se musel personál potýkat nejen s nedostatkem zdravotnického materiálu, ale i nepřetržitým přívalem zraněných a umírajících vojáků. Posláním zdravotníků je zachraňovat životy. Ale jak se vyrovnat s tím, že všechny zachránit nelze? Hrdinové v bílých pláštích nikdy nepoběží se zbraní vstříc nepřátelům, ale jejich boj je stejně krutý… možná ještě horší.
MÍSTNÍ
Velká válka stála život 7 milionů civilistů, z čehož přes 2 miliony úmrtí bylo způsobeno přímo bojovou činností a zbytek padl za oběť hladomoru a nemocem. Do válečného úsilí se musel zapojit každý, mnohdy bez ohledu na pohlaví, náboženství, společenskou třídu a třeba i věk. Nebyl snad nikdo z obyvatelstva válčících (a nezřídka i ne přímo válčících) států, kdo by nepociťoval nedostatek, který válka způsobovala.
Příběhy obyčejných lidí, přes jejichž domovy se přehnala válečná fronta, málokdy končí šťastně. Pole u malé vesnice u Ypres teď protínají zákopy, místo domů jsou ubikace vojáků a kostel se změnil v ruiny. Nepřítel je blízko, ale i vlastní armáda, která nyní zabírá vše, co dosud znali a měli, přináší jen obavy, napětí a konflikty. V takových chvílích se může rodina víc než kdy jindy semknout – nebo rozdělit. Má láska a pomoc bližnímu místo i v té nejkrutější válce, nebo je tam naopak nejvíc potřeba?