Naasir
bojovník ● muž nebo žena
Je pero mocnější meče? Jak kdy. Naasir každopádně dobře ví, že ti, kteří vládnou perem, mohou kvůli tomu často skončit ostřím meče. Naasira už od dětství fascinovalo herectví a knihy. Nebo spíše kniha, jediná, která ve vesnici byla. Díky ní a místnímu knězi se naučil číst a psát. Příběhy z knihy začal s bandou místních hochů hrát po okolních vesnicích a tak si přivydělávat na živobytí. Kdoví, kam až by to Naasir se svou fantazií dotáhnul, kdyby ho jednoho dne neodvedli do armády. Armáda naučila Naasira mnohé – stát si na svým, nevzdávat se, být tvrdý k ostatním stejně jako sám k sobě. Vojna prostě nebyla pro měkké. Naasir musel svou poetickou duši upozadit, aby v armádě přežil. Nicméně jeho inteligence a schopnosti číst a psát si všimla S´raan Vari, Naasirova velitelka. Velmi si mladíka oblíbila, vzala jej pod svá křídla a povýšila na kapitána. Nebylo obvyklé, aby se někdo neurozený stal důstojníkem. Proto byl Naasir trnem v oku nejednoho šlechtice. Nejvíc s jeho postupem nesouhlasil jistý As´taar, druhý S´raanin důstojník. Naasirova kariéra v armádě skončila stejně strmě, jako začala. S´raan věřila, že Velká hra, která nutí rody vést neustálou válku, je zlem a odvážila se tyto myšlenky svěřit papíru. To se jí stalo osudným a záhy byla obviněna ze zrady a popravena. Naasir měl dvě možnosti: zůstat v armádě pod velením As´taara, nebo dezertovat. Věděl, že mu As´taar udělá ze života peklo, proto raději zariskoval a rozhodnul se pro dezerci.
Naasir se potřeboval dobře skrýt a přečkat to nejhorší. Náhoda tomu chtěla, že potkal kočovnou hereckou společnost. Díky svému hereckému talentu a fantazii dokázal všechny přesvědčit, že je potulný herec a herecká společnost jej přijala s otevřenou náručí. Po smrti starého principála se stal jeho nástupcem. Postupně do kočovné společnosti Naasir přibral další osobnosti, jako byla půvabná Chraša, kterou vykoupil z otroctví a nakonec ji pojal za ženu. Společnost začala hrát i Naasirovy vlastní hry, které byly většinou politickou satirou na vládnoucí rod Arcanis. Naasir si touto cestou snažil kompenzovat zradu, kterou od Arcanisů zažil v armádě, ale jeho touha po pomstě stále nemohla být ukojena. Proto psal hry odvážnější a ostřejší. A to i přes vědomí, že jeho psaní může, stejně jako u S´raan, skončit úderem čepele.
Naasir je muž tvrdý a rozhodný. Když si něco umane, tak se toho jen těžko vzdává, ačkoliv by to často bylo lepší. Jeho lidé mu ale věří a šli by za ním až do pekla, i když se ho občas bojí. Svou ženu Chrašu nepochybně miluje, ačkoliv v jejich vztahu je občas cítit napětí.
Jako principál to bude on, na kterém bude největší břímě rozhodování. Časy jsou zlé a potulní herci budou muset sáhnout i k jiným nástrojům, než jsou jen kostýmy a repliky. Jeho skrytý boj proti vrchnosti bude pokračovat, může přinést zadostiučinění, ale také hořké ovoce. Rod Arcanis nenechá svou potupu jen tak.
Chraša
čaroděj ● žena
Zrcadla ukazují mnohé. Krásu nebo ošklivost, mládí či stáří, ale odraz ve skle dokáže odhalit i hluboké nitro člověka, jeho utrpení, strachy a touhy. A Chraša hledí do zrcadla často, až příliš často. Krásná tvář byla vždy její zbraní. Jako žena staršinského původu to v Likae neměla nikdy lehké. Většina místního obyvatelstva je považuje za něco nízkého a špinavého, co se nehodí do honosných likajských paláců. A pokud ano, tak jen jako služky nebo dělníci. Ale to nebyl život, se kterým by se Chraša mohla smířit. Navíc nebyla sama, musela se také starat o mladší sestřičku Bialku. Naučila se o sebe pečovat jako o vzácný diamant a díky svému půvabu se jí podařilo postupně vybudovat malé hospodářství a obchod. Nebyla to ale jen krása, která jí dostala z bahna ulice. Dávná přítelkyně její matky, Šafron, Chrašu i Bialku zasvětila do tajů čarodějnictví. Spolu vytvořily coven, jehož moc rostla a rostla. Spolu dělaly různé tajemné rituály a nejeden dokonce i samy vytvořily. Při posledním rituálu se ale něco zvrtlo. Magie nefungovala tak, jak by měla, a Šafron sestry tlačila, aby se snažily víc a víc. Bialka to ale nezvládla a magie rituálu si vzala její život. Šafron utekla a zdrcená Chraša byla obviněna z vraždy své sestry. Jen díky své kráse se jí podařilo soudce přesvědčit, aby trest smrti zmírnil na prodání do otroctví. Chraša by jistě z rukou otrokářů zažila mnohé útrapy, kdyby ji nepotkal Naasir, muž, který kdysi miloval její sestru. Naasir Chrašu poznal a vykoupil ji z otroctví. Tak se Chraša dostala do kočovné herecké společnosti, kde byl Naasir principálem. Tvrdohlavého Naasira si oblíbila a ani ona mu nebyla lhostejná. Slovo dalo slovo a svatba na sebe nedala dlouho čekat. V herecké společnosti našla nový domov. Stále ale touží po novém covenu, takovém, který by vedla ona sama.
Chraša je duší a srdcem herecké společnosti. Je to právě ona, za kým ostatní chodí se svými bolístkami a trápeními. Jen ona je schopná zmírnit tvrdost, se kterou Naasir se svými herci jedná. Ona sama snáší Naasirovy nálady s lehkým úsměvem, možná až zvláštně sebevědomým. Kdo ví, jak to je s jejich vztahem doopravdy a za jaké nitky Chraša tahá. V soukromí se Chraša často dívá do svého zrcátka. Je svou krásou přímo posedlá a udělá všechno proto, aby si ji udržela.
Jako principálova žena bude Chraša řešit neshody a sváry mezi jednotlivými členy společnosti. Bude se snažit založit nový coven, na což potřebuje další dvě čarodějnice. Její bývalá mistryně, Šafron, se dříve nebo později objeví a Chraša se jí může pomstít za smrt své drahé sestry. Tím nejtěžším úkolem ale může být vydržet další pohled do zrcadla…
Zvonka
divotvorce ● muž nebo žena
Vlákna víry jsou pevná, ale nesou s sebou tíhu a zodpovědnost. Zvonka se z těchto vláken dokázala vytrhnout. Jako mladá a nezkušená dívka jimi byla dlouho svázaná, když v klášteře Simargl podstupovala učení vědmy. Ale to nebyl osud, se kterým by její křehká a přitom divoká duše dokázala souznít. Zvlášť, když kvůli této cestě přišla o všechno. Její útěk přišel o větrné rituální noci. Možná to byla náhoda, možná ji ochránila síla, kterou sama nikdy nepochopila. O té noci potkala ženu jménem Tahiri. Ta hledala odpovědi, ale místo nich našla Zvonku. Od té chvíle ji chránila jako vlastní dceru — a vzniklo mezi nimi pouto, ve kterém ale dodnes zůstala některá slova nevyřčená.
Zvonka je součástí kočovné herecké společnosti. Žije hudbou a melodii. Má v sobě jemnost a lehkost, ale i temná zákoutí, do kterých sama nechce nahlížet. Pro ostatní je mladou a citlivou dívkou s hlavou v oblacích. Je snílek, který žije mezi písněmi a šuměním větví, pomíjivými, jako je sám život. Ale občas, v noci, když všichni spí, usedá stranou a naslouchá… tomu. Někdo — nebo něco — s ní vede rozhovory v náznacích, v útržcích melodií, v odmlkách mezi slovy. Netuší, kdo je původcem, jenom tiše naslouchá. Z vínku, který jí dal klášter, si Zvonka nese víc než jen znalosti. Stále se modlí k Simargl, šeptá slova víry, když má strach, a někdy se jí zdá, že slyší odpovědi. Ale stejně tak dobře ví, že ti, kdo mluví jménem bohů, mohou být horší než jejich mlčení. V klášteře zanechala nejen svou minulost, ale i dívku jménem Naarja — blízkou přítelkyni. Co mezi nimi zůstalo nevyřčeno, zůstává v Zvončině srdci jako šrám, který se nezahojí.
Zvonka je v herecké společnosti něžným hlasem a tichým svědomím. Lidé jí věří, a často se jí svěří s tím, co si sami nedovolí ani přiznat. Věci mezi ní a Tahiri nejsou jednoduché — pouto mezi nimi je velmi silné, ale také poznamenané bolestí, kterou ani jedna z nich úplně nechce rozebírat. A když přijde řeč na Faarira, Zvonka jen sklopí oči a změní téma. Možná v něm vidí něco, co nikdo jiný.
Ve hře bude Zvonka hledat své místo ve světě, kde je víc otázek než odpovědí. Bude se snažit udržet rovnováhu mezi tím, čím byla, a tím, čím by mohla být. Pokusí se ochránit skupinu, která se jí stala rodinou. Musí se rozhodnout, zda znovu uvěří — a komu. Své srdce chce otevřít Faarirovi, ale svazuje ji strach. Zároveň musí čelit tichému hlasu, který ji volá zpoza opony světa.
Bazilis
kněz ● muž
Masky, kostýmy, rekvizity. Dávají moc proměnit se v kohokoli. Málokdo chápe proměnlivou moc Simargl právě tak, jako herci, kteří se kvůli roli dokáží proměnit nejen navenek, ale také uvnitř. Když vejdou na jeviště, vidí svět očima své postavy. Cítí její touhy, obavy i sílu. A skrze to začínají měnit dění kolem sebe. Ale co když se ve svých rolích ztratí? Co když už nedokáží rozeznat kde končí představení a kde skutečnost? Bazilis šarmantním a bystrým mužem, vzdělaným v mysteriích Simargl v jednom z Likajských chrámů. Od mládí se v něm ovšem projevovalo i výjimečné nadání k herectví. Při jedné z chrámových her upoutal svým výkonem dvorany z paláce rodu Arcanis natolik, že jej bez váhání pozvali, aby působil na dvoře. A Bazilis se u dvora naučil pohybovat s grácií páva a lstivostí lišky.
Jeho úspěchy v paláci nicméně nevyvolaly jen obdiv, probudily i závist a podezření mezi mocnými. Bazilis byl dokonce obviněn, že se zapletl do Velké Hry, a aby si zachránil život, musel z paláce uprchnout. Útočiště nalezl ve skupině potulných herců na okraji společnosti vedenou principálem Naasirem. Samotný Naasir je bystrý muž s talentem pro psaní her, ale velmi si oblíbil i mladého Faarira, v němž dřímá mimořádný herecký potenciál. V jedné z posledních Naasirových politických satir Bazilis ztvárňuje a zesměšňuje samotného Arcana Arcanise – snad malá, ale o to sladší pomsta za křivdu, která jej vyhnala z dvorských síní.
Bazilis je Šarmantní a excentrický muž středního věku. Mistr jeviště a zasvěcenec mystérií Simargl, jehož přítomnost určuje tón celého představení. V jeho nitru ovšem víří chaos pochybností. Po tolika ztvárněních postavách se hranice mezi ním a jeho rolemi rozmazává. Ne vždy je jasné, co je vzpomínka, co replika či fikce. V mladém Faarirovi rozpoznal spící herecký talent. Bazilis jej vede s nenápadnou přesností tak, aby se naplnil potenciál, který v chlapci dřímá.
Bazilisova hra bude o hledání vlastní identity. Snahou rozlišit, která z jeho rolí je skutečná a zda vůbec nějaké já zůstalo. Jako kněz Simargl se bude nořit do tajemství proměnlivého božstva, jehož moc je stejně různorodá, jako on sám. Zároveň bude rozvíjet Faarirův talent. Možná i výrazně dál, než by dříve očekával, dál mimo hranice jeviště.
Faarir
kouzelník ● muž nebo žena
Sliby se mají plnit. Obzvlášť ty dané rodičům. Ale co když se ten slib stane poutem? Co když vám pod nohama leží cesta vyšlapaná jinými a vy se jednou probudíte s pocitem, že jdete špatným směrem? Někdy totiž nestačí vědět, co jste slíbili. Někdy musíte zjistit, kam vlastně chcete jít. Faarir a jeho sestra Paalmis jsou děti zakázané lásky mezi loupežnickým hejtmanem a loupežnickou soudkyní. Jejich rodiče nesměli být spolu a oni strávili dětství s matkou. S Paalmis zažili spoustu zábavy, i když ona byla vždycky chytřejší a oblíbenější, což Faarirovi často připomínala. Vše se změnilo, když si pro Faarira přijel jeho otec.
Mečounova banda patřila k nejváženějším v kraji, byli to mistři loupežnického řemesla. Za léta nashromáždili malé jmění a otec se rozhodl povýšit loupežnictví na novou úroveň: poslal Faarira do učení ke starému mágovi ve věží na kraji lesa. Většina pokladu padla na zaplacení sedmiletého studia. Faarir si studium brzy oblíbil. Byl zvídavý a věděni hltal s nadšením. Po pár letech získal pocit, že samotná věž k němu promlouvá a odhaluje mu více z tajů magie než jeho učitel. Faarir si proto tajemství věže nechával pro sebe a jeho mistr brzy poznal, že ho jeho žák přerůstá. Šestým rokem studia byl Faarir povolán zpět k otci, který ležel na smrtelné posteli. Syn mu ještě slíbil, že bude ctít rodinnou tradici a povede otcovu bandu, než otec vydechl naposledy.
Rychle se ale ukázalo, že učit Faarira studovat magii a zapomenout ho vyučit loupežnickému řemeslu nebylo úplně šťastné. Nedokázal si získat poslušnost a respekt bandy jako jeho otec, a hned první přepad skončil fiaskem. Otcův bývalý první důstojník přesvědčil ostatní, že bez Faarira jim bude lépe, a banda ho opustila. Zklamaný Faarir se chtěl vrátit do věže a dokončit studium, ale starý mág už ho nechtěl učit. Peníze prý nepokryly ani to, co už Faarira naučil, a že mu mladík dluží. Faarir neměl z čeho zaplatit, a tak od věže utekl. Faarir žil nuzně jako tulák po lesích. Když už hlad nebylo možné vydržet, pokusil se sám přepadnout potulnou hereckou společnost. Z hlediska řemesla to byla katastrofa, ale po lidské stránce nečekaný úspěch. Přepadení bylo tak zoufalé a nešikovné, že ho herci nebrali vážně, spíš jako komickou scénku. A místo hněvu ho nakonec přijali mezi sebe.
Faarir je mladý a bystrý muž na prahu dospělosti. Šermířem či zdatným loupežníkem není, ale jeho chytrá hlava, neukojitelná zvědavost a nečekaný herecký talent ho činí výjimečným. V herecké společnosti mu zase začíná hořet mladická jiskra a veselí. A jeho oči i mysl stále častěji zalétávají k mladičké Zvonce.
Jeho cesta bude naplněná konfliktem mezi sliby, které dal otci, očekáváními společnosti a jeho vlastní představou o životě. Bude se snažit odhalit tajemství věže starého mága, nebo se pokusí vybudovat loupežnickou bandu, jak si přál otec?
Tahiri
lovec ● muž nebo žena
Ve válce se člověk naučí rozlišovat bolest, která přejde, a bolest, která zůstane. Tahiri si životem nese tu druhou. Jako vyzvědačka a stopařka rodu Arcanis sloužila dlouhá léta v první linii. Byla přesná, nelítostná, naprosto loajální. Za pomoci mutagenů, které si všichni stopaři pravidelně píchají, vydrží více a je nebezpečnější než řadový voják. Díky této droze má také naprosto unikátní pouto se svou vlčicí Tlapkou, se kterou si rozumí líp než s většinou lidí. Ve válce proti ostatním rodům zažila mnohé, ale vždy se mohla spolehnout na svého velícího důstojníka, kapitána Naasira, kterému přísahala věrnost až za hrob. Spojuje je zkušenost, které rozumí jen ti, co už mnohokrát stáli tváří v tvář smrti. Když Naasir dezertoval z armády, ona sama začala pochybovat o správnosti věčné války mezi vládnoucími rody. Její pochybnosti jí vysloužily propuštění z armády – byla uklizena dřív, než začala být hrozbou.
Ale konec kariéry v armádě Tahiri nepřinesl klid. Kněží jí vzali to nejdražší, co měla: její dceru. Po té, co přišla o vše, se připojila ke kočovné herecké společnosti svého starého přítele, kapitána Naasira. Ne kvůli divadlu – ale kvůli odpovědím. Neúnavně hledala ztracenou stopu po své dceři, a místo toho jedné noci narazila na jinou dívku. Zvonku. Mladou, prchající, tichou i vzdorovitou. Pomohla jí uprchnout a od té chvíle ji chrání, jako by to byla krev její krve. Vzniklo mezi nimi zvláštní pouto, silné a mlčenlivé. Tahiri toho o sobě moc neříká – ale když jde o Zvonku, má ve zvyku být blíž, než si kdo myslí. Hlavně tehdy, když se v okolí dívky objevuje loupežníkův syn Faarir.
Tahiri je ve společnosti tiše přítomná. Nehraje, ale sleduje. Pokud hrozí nebezpečí, jedná rychle, bez milosti a bez váhání. Pro ostatní je drsná, uzavřená a neústupná. Ale pro Zvonku je štítem – možná až příliš pevným. Sama Tahiri má za sebou vztahy, které jí zanechaly víc jizev než útěchy – a možná proto nedokáže uvěřit, že by někomu mohla Zvonku svěřit. Stejně tak nese břemeno rozhodnutí, která učinila. Musela opustit Tlapku, když nebyla jiná možnost.
Ve hře bude Tahiri hledat spravedlnost – nebo pomstu – za smrt své dcery. Musí zjistit, kdo všechno nese vinu, a čemu je ochotná čelit, aby pravda vyšla najevo. Bude stát před volbou, jestli opustí minulost, nebo v ní zůstane zaklíněná. A někde v ní pořád doutná otázka, jestli ještě může najít klid. Nebo někoho, kvůli komu by znovu začala věřit, že to vůbec stojí za to.