Před dávnými časy, v dobách, kdy staří bohové volně kráčeli světem, vládli v Meziříčí pohanští králové. Jejich vláda byla krutá a nemilosrdná. Matkám brali děti jako oběti na oltáře starých bohů. Otcům brali syny, aby bojovali v krvavých válkách. A mužům brali ženy, aby sloužily na temných hradech. Prostý lid trpěl, spoután strachem, beznadějí a lží. Lží, že se o ně nikdo nezajímá, že nikdo nevyslyší jejich prosby. A králové se jim smáli ze svých vysokých trůnů, jistí svou nezpochybnitelnou mocí.
A pak spolu s ranními paprsky slunce přišla Lilit, zvěstovatelka Triglavova, první toho jména. Ač byla jediným cestujícím na loďce, nebyla sama, neboť s ní přišel Triglav a Pravda. A Pravda se stala její nejsilnější zbraní, kterou roztínala lži a zaháněla strach. A kudy Lilit kráčela, tam lid povstal a země si oddechla, jako by veliké břímě z ní bylo sňato. I sami králové se zalekli její moci, když se jejich trůny otřásly v základech. Jako prašiví psi utekli před spravedlivým hněvem lidu do nejzazšího koutu Meziříčí, kde kuli pikle a démony volali na pomoc.
A tak stanula na tom místě, kde pláně přecházely v temný hvozd, dvě převeliká vojska. Na straně jedné, pohanští králové, černokněžníci a zrůdy s nimi spřažené. Na straně druhé sama Lilit a houfce prostého lidu, vyzbrojeného vírou a odvahou. Králové se jim smáli a všelijak jim spílali, pak síly nečisté do služby povolali. Rozervali brány snového světa, by kletbou Lilit zahubili a duši její pohltili. Avšak síla Pravdy byla taková, že ačkoliv kletba Lilit rdousila, krále na kolena srazila a síly temnot navždy zahnala. A Triglav ve své moudrosti Lilit v kámen obrátil, aby duši její před kletbou ochránil.
Dodnes socha její na tom místě stojí, jako připomínka Triglavovy lásky, síly pravdy a nutnosti obětí, když jeden proti silám temnoty bojuje. Kdo před ní bude lhát, se zlou se potáže, neb Triglav jistojistě strašlivě ho za opovážlivost ztrestá.
A jaký byl osud králů prokletých? Do okovů železných byli zakuti a na kopec nad bojiště odvedeni. Zde lidé hrad postavili a pohanské vládce uvěznili. Aby dožili zde své bídné životy v zapomnění. A s jejich smrtí na hrad kletba strašlivá byla uvalena. Až vyhasne poslední oheň a poslední strážce navždy ulehne, lež znovu povstane a s ní temnota Meziříčí jako požár zachvátí. Kdo jednou hradby hradu stráží, nikdy službu svou neopustí a smrt se zapomněním nalezne. Tak strašné byly hříchy králů, že kletba taková se z jejich smrti zrodila. Od toho dne hrad je znám pod jménem Žal. Proto staří válečníci na toto místo jsou vyhnáni, by stráž doplnili a mladým místo na světě udělali.