Byl jednou jeden kníže (Stvořitel), a ten si velmi přál dítě, ale žádné mít nemohl. Kníže se velmi trápil, neboť za svůj život nashromáždil mnoho pokladů, postavil velký hrad a položil základy pro velkou říši, neměl ale komu by vše jednou předal. V tehdejších dobách žilo v knížectví devatero moudrých trpaslíků, kterým se knížete zželelo. Ti vzali svá dláta a krompáče a nalámali nejvzácnější kameny z hor, ve kterých žili a jali se je opracovávat. Začali vytvářet kamennou panenku. První den vytvořili z nejbělejšího mramoru její tělo, druhý den jí vytesali z černého onyxu dlouhé vlasy, třetí den jí na místa očí vložili dva nádherné smaragdy, čtvrtý den jí vybrousili z nejčistšího křišťálu líbezný a zvonivý hlas, pátý den jí z kousíčků slídy vyrobili slzy a šestý den jí do hrudníku na místo srdce vložili obrovský rubín. Sedmý den šli s kamennou pannou za knížetem a řekli mu, ať uspořádá velkou hostinu a na ní ať pozve všechny prastaré duchy, kteří v knížectví žili. Na hostině ať duchy požádá, aby dali kamenné panence život.
Kníže učinil, jak mu trpaslíci poradili. Uspořádal velkou hostinu a na ní pozval duchy lesů a hor. Jen úskočného ducha polopravd (polopravdy = pohádky -> Pohádkář) na hostinu nepozval, bál se totiž, aby duch polopravd nenaučil kamennou pannu lžím. Všichni duchové na hostinu dorazili a když je kníže požádal, aby dali kamenné panně život, rádi mu vyhověli. Každý z duchů na kamennou pannu dýchnul a tímto dechem jí dal kousek sebe a své osobnosti. Když skončil i poslední duch, kamenná panna otevřela své oči, vstala a ožila jako nádherná dívka (Síť) v rozpuku mládí. Kníže se velmi zaradoval, že takto získal nádhernou dceru, a velmi si jí zamiloval.
Když ale duch polopravd zjistil, že nebyl pozván na hostinu a ostatní duchové ano, velmi se na knížete rozhněval. Sednul si a sedm let seděl ve své sluji a vymýšlel, jak by se knížeti pomstil. Seděl, přemýšlel a nabíral síly. Po sedmi letech odešel na knížecí dvůr, tam se proměnil ve švarného mládence a dvořil se knížecí dceři. Knížecí dcera byla dvorností mládence okouzlena a okamžitě se do něj zamilovala. Duch polopravd, proměněný v mládence, věděl, že kníže bude svou dceru brzy hledat a rychle jí ukradnul jeden polibek. Ve chvíli, kdy jej dívka políbila, začalo nad knížectvím působit duchovo kouzlo. Knížecí dcera, kníže, celý dvůr i hrad usnul věčným spánkem. Hrad poté zarostl neprostupným trnitým houštím a sám duch polopravd hlídá, aby se ke knížecí dceři nikdo nedostal. Říká se, že jen polibek dokáže duchovo kouzlo z knížecího dvora sejmout a jen polibkem lze probudit spící dívku a získat její srdce.