Tento příběh se odehrává před mnoha lety, kdy na území DregiHaru vznikaly první lidské osady. Zem tehdy byla ještě velmi divoká, v lesích se potloukaly tlupy loupeživých permonických band, v horách byli lidé přepadávání trpaslíky a obry, a i země samotná byla nehostinná. Lidé, i přes vražedné běsnění lidu kamene, postupně ukrajovali z divočiny bohaté země. Zúrodňovali zemi, přehrazovali řeky, aby chránili osady před povodněmi, přeměňovali temné a neproniknutelné lesy na šťavnaté pastviny a v horách nalézali tolik potřebné kovy a drahé kameny. A na svou obranu stavěli tolik potřebné tvrze, neboť za roušky noci si nelidé dodávali odvahy a přepadali nechráněné vesnice a vraždili jejich obyvatele.
V té době začalo z hor znít stále častěji jedno jméno. Toto jméno patřilo trpasličímu černokněžníkovi, který svou temnou magií pustošil kraj a kolem kterého se brzy začaly shromažďovat tlupy a celé kmeny ničemných permoníků, trpaslíků i obrů. To jméno znělo Aštrik a brzy jej znali v každé osadě DregiHaru.
Jak Aštrikova moc sílila (docházelo k prvnímu probouzení Sítě), lidé v DregiHaru cítili pořád větší strach a nelidé se odvažovali stále blíže ke tvrzím, dovolovali si čím dál více a časem je bylo možné zahlédnout i během bílého dne.
Ve tvrzi na západě země žil vladyka Švietopelk. Byl to čestný a prudký muž, výborný lovec a postrach nelidí. Lidé by jej následovali až na konec světa, takový byl. Švietopelk se tehdy již třetí den bránil nájezdům trpaslíků a obrů na jeho tvrz. Z kraje a okolních vesnic stoupal černý kouř a v noci byly vidět ohně pustošící lidská obydlí i pole s dozrávajícím obilím.
Pojednou uviděl na protějším kopci malou postavu ověnčenou ohněm a temnotou. Nocí se nesla zlá slova ve zlém jazyce a samotná země za začala chvět. Palisáda z otesaných a opálených kůlů, která chránila Švietopelkovu tvrz, se náhle s rachotem zřítila, jak se pod ní zvedla zem. Švietopelk s hrůzou pozoroval obrovského kamenného netvora zvíci města (trosky jednoho z prastarých Kráčejících měst), který se vyhrabával ze země před tvrzí. Lidé v panice prchali, strážní opouštěli svá stanoviště, a i sám Švietopelk zblednul strachem. Proti takovéto temné síle nebylo možné bojovat, a proto i se svým lidem ustoupil do lesů. Tam na ně již ale čekali křičící a po krvi lačnící permoníci, kteří se na lidi vrhli a začali je trhat ve strašlivém běsnění. Švietopelk se bránil udatně, mnoho nelidí padlo pod údery jeho širočiny. Věděl ovšem, že jen oddaluje nevyhnutelné, neboť cítil, jak se země otřásala kroky kamenného netvora a za svými zády slyšel praskot stromů vyvracených z kořenů.