Kořeny příběhu sahají až do prastarých časů, kdy byl DregiHar permonickou říší, s obrovskými kráčejícími městy, vzkvétající alchymií a kdy magie v zemi, lesích a skalách byla ještě surová, nespoutaná a divoká. V těchto prastarých dobách žil v Kráčejícím městěFövárošvár slavný permonický alchymista Mikloš, který v hloubi svého laboratória pátral po tajemství nesmrtelnosti. Když už byly alchymistovy výpočty a abstrakce příliš složité, rozhodl se, že využije samotou magii země a vytvoří si mocný nástroj, KöHálózat, který mu s výzkumem pomůže.
Největší permoniční alchymisté a tvarovači kamene té doby uměli vdechnout život celým městům a vytvářet Kráčející města. Kráčející město se sice dokázalo samo přesouvat po kraji, dokonce se u nich dalo hovořit i o jakési primitivní osobnosti, ale takovýto nástroj by Miklošovi nestačil. Potřeboval nástroj schopný abstrakce, nástroj schopný manipulovat se samotnou matérií světa. Vydal se do AzEnyému, dolu, ve kterém byly lámány kameny sloužící jako srdce Kráčejících měst. Zde svým krumpáčem Čakánytem nalámal šestatřicet menhirů, které pak vztyčil na šestatřiceti magických vývěrech po celé krajině permonické říše (dnešní DregiHar a oblast Stokamenů). Magii, tryskající z vývěrů, tím zapečetil a soustředil ve vztyčených kamenech. Šest kamenů na místech nejsilnějších vývěrů se staly srdcem jeho výtvoru a ostatní kameny jeho tělem.
Z poslední větve Ásvántölgy, Kamenodubu, vytvořil KéziVésövel, magické dláto s hlavicí ve tvaru zaťaté pěsti, kterým do šestatřiceti kamenů vytesal šestatřicet glyfů. Každý z glyfů byl vytvořen na počest jednoho z tehdejších bohů, kteří glyfům vdechli svou moc. Jediného boha, kterého Mikloš vynechal, byl Mešemondó (Pohádkář), bůh příběhů, písní a pohádek. Miklóš totiž nechtěl, aby KöHálózat snilo, rozptylovalo se a bylo ovlivněno pohádkami. Mešemondó se na Mikloše rozhněval a slíbil mu za tuto urážku pomstu.
Glyfy se staly základem KöNyvelét, jazyka kamenů, kterým bylo možné dávat KöHálózat příkazy. KéziVésövel, jako původce a tvůrce jazyka kamene umožňoval svému nositeli dávat KöHálózat příkazy přímo a bez používání glyfů.
Miklóš nestvořil něco, co se dokáže pohybovat jako Kráčející město, vytvořil nástroj, který dokázal pohybovat celou zemí. Nástroj, který brzy začal cítit, toužit a.… milovat.
Miklóš s pomocí KöHálózat učinil spoustu úžasných objevů. Objevil plyny lehčí než vzduch, pomocí kterých mohl stavět létající lodě, zjistil, jak zpracovávat surový jablonit, našel léky na mnohá trápení… Nicméně ten nejdůležitější objev se stále zdál být v nedohlednu. Miklóš byl tak pohlcen svým pátráním po nesmrtelnosti, že si vůbec nevšiml, že KöHálózat je stále samostatnější, zařizuje stále více běžných a pro Mikloše podřadných činností spojených s jeho smrtelným tělem a že se na něj snaží zapůsobit a zavděčit se mu. Že tento nástroj, vytvořený z kamenů a magie, začal milovat svého stvořitele.
Jednoho dne udělal Miklóš při přípravě svého experimentu chybu. Při přípravě elixíru, který mu měl přinést věčné mládí a zdraví, se spletl při odvažování ingrediencí. Díky této chybě mohl elixír překročit mez, kterou je Miklóšovo tělo schopné snést a mohl jeho život místo prodloužení až na věčnost, na místě ukončit. Když si to KöHálózat uvědomilo, pohnulo při alchymistově nepřítomnosti horou, na které stálo laboratórium a celé jej pohřbilo pod hromadou kamenů. Miklóš se při návratu na KöHálózat velmi rozhněval, nevěda, že mu tím pravděpodobně zachránilo život. Na vytvořený elixír vyčerpal poslední zásoby vzácných ingrediencí a druhý takový už nikdy nevytvoří. Také se velmi lekl nekontrolované moci svého výtvoru a začal jej vinit i ze svých předchozích neúspěchů. A s pomocí KéziVésövel, Kamenné ruky, KöHálózat uspal.
Miklóš po uspání KöHálózát ukryl KéziVésövel na místo známé pouze jemu. Začal znovu experimentovat a hledat nesmrtelnost, ale bez svého laboratória byl jako slepý a bezruký a bez KöHálózat, které se o něj staralo, opět zjistil, jak je život těžký. Zůstaly mu jen jeho velké znalosti a osamělost.
Jednoho dne jeho znalosti přitáhly pozornost bohů. Bohové Mikloše navštívili a ptali se jej, co ze své znalosti a moudrost požaduje výměnou. Žádný z bohů ovšem nedokázal dát Miklošovi to, po čem nejvíce toužil. Žádný, až na jednoho. Mešemondó, uražený bůh příběhů, písní a pohádek, začal kout svou pomstu a Miklošovi nesmrtelnost přislíbil. Když mu Mikloš předal své znalosti, řekl Mešemondó ať jde na horu Rózsák, tam, že se potkají. Na temeni hory Mešemondó Mikloše uložil na velký plochý kámen, který sloužil jako oltář a tam Mikloše začaroval věčným spánkem. Spánkem, při kterém Miklóš nezestárne ani o den, při kterém jeho tělo zůstane zdravé a silné. Spánkem, ze kterého se ale Mikloš nikdy neprobudí. Splnil tak svůj slib nesmrtelnosti daný Miklošovi a mohl se tak zároveň těšit ze své pomsty.
Za následující staletí permonická říše upadla v zapomnění, trosky Kráčejících měst zarostly novými lesy a postupně se rozpadaly v prach a na hoře Rózsák vyrostla neproniknutelná trnitá hradba, kterou tam Mešemondó nechal vyrůst, aby se ke spícímu Miklošovi nikdo nedostal a neprobudil jej. Aby se pojistil, po celé hoře vysázel bludné kořeny, které měly zatemnit mysl každému, kdo se na horu pokusí vylézt. Jediným svědectvím dávného příběhu zůstaly kameny s vytesanými tajemnými glyfy roztroušené všude po zemi. Nasáté magií a nezničitelné.