O Klanu z Mlžných údolí
Podél pobřeží rozeklaného hlubokými fjordy a strmými útesy leželo území Klanu z Mlžných údolí. Již po mnoho let zde tento tvrdý a houževnatý lid držel několik svých vesnic, z jedné strany sevřený mořem, z druhé hlubokými lesy plnými běsů a divokých lidí. Moře jim poskytovalo obživu, ač nebylo radno se na malých dračích lodích příliš vzdalovat od pobřeží. Lesních běsů schopných posednout těla smrtelníků se obávali a některým raději nosili obětiny, aby jejich hlad utišili. S rychle se množícími divokými lidmi naopak vedli nesmiřitelnou válku, s dočasnými vítězstvími, ale i hořkými prohrami. Před dvaceti léty takto ztratili celou jednu vesnici, ze které pochází Jorúnn. Se svými jižními sousedy, vikingským klanem Tichých vřesovišť, udržovali již po léta hašteřivé spojenectví, prováděli výměnný obchod a občas spojili své síly při loupeživých námořních výpravách podél pobřeží, při kterých přepadávali usedlé farmářské národy dalekého jihu. Šedivějící Jarl Orm vedl svůj klan po několik desetiletí, dokázal odrážet tlak divokých lidí a osobně vedl i několik úspěšných nájezdů, které malému klanu přinesly kořist i prestiž. Během svých let také zplodil několik dcer, ale jen dva syny, dvojčata Gunnara a Sigurda. Oba chlapci rostli jako z vody a dělali vše společně. Společně se zúčastnili své první výpravy, společně prošli svojí zkouškou dospělosti a jejich věhlas v klanu rostl. Před patnácti lety byl na jedné z výprav jarl Orm těžce zraněn. Přežil, ale zůstal upoutaný na lůžko a bylo zřejmé že jeho dny vůdcovství jsou sečteny. Dál dokázal spravovat záležitosti osady, ale výpravy a jednání s ostatními klany již postupně přebírali na svá bedra jeho synové. Ač si dvojčata vzhledově zůstala podobná, jejich povahy se postupně začaly lišit. Gunnar Ormsson byl skutečný bohatýr – první při útoku, nejhlasitější při hodování. Jeho dvojče Sigurd byl z bratrů ten opatrnější a trochu v bratrově stínu, ale jeho prozíravost mnohdy dokázala vyřešit situace, do kterých je dostávala Gunnarova zbrklost. Přes vzájemnou rivalitu byli přáteli na život a na smrt. Oba však věděli, že budoucím jarlem může být jen jeden z nich. Nakonec se rozhodli uspořádat souboj, kde poražený měl vítěze uznat za skutečného následníka. Fyzicky na tom byli oba stejně, zavrhli proto souboj na meče a rozhodli se že zjistí vůli bohů přes test své vůle a odhodlání. Společně se uvázali za krk na dva konce stejného lana a nechali se pověsit. Když byli oba již zpola udušení, v obličejích zcela fialoví a sledující karlové se již obávali že zemřou oba, zvedl Sigurd z posledních sil ruku na znamení toho, že souboj vzdává. Od té chvíle nikdo nepochyboval, kdo bude příštím jarlem. Na smrtelném loži se jarl Orm nakonec rozhodl překvapivě – svým posledním dechem synům sdělil, že pokud mu Bohové nadělili blížence, je tedy vůlí Bohů aby bratři klan vedli společně. Gunnar a Sigurd rozhodnutí otce přijali. Mnozí v klanu však toto rozhodnutí zpochybňovali a jako jarla uznávali jen Gunnara, někteří pro jeho přímost, bojovnost a charisma, jiní protože byli svědky jejich souboje, který Sigurd prohrál.
O krevní mstě
S klanem Tichých vřesovišť byli po léta propojeni. Jarl Orm se s jejich vůdcem Knutem dobře znal a mezi klany probíhal výměnný obchod, byť se leckdy snažili jeden druhého přechytračit a mezi lidmi obou klanů byly vztahy dobré i zlé. Vikingové totiž respektovali jen sílu – a jakoukoli slabinu svých sousedů by neváhali využít. S respektovanými cizinci rádi obchodovali, ale pokud vycítili slabost a příležitost, z obchodní výpravy se mohla rychle stát loupežná. Orm ani Knut si však nikdy nepřáli vzájemnou válku a vůli svého otce respektovali i Gunnar se Sigurdem v dobách, kdy už výpravám veleli oni.
Léta se tak udržovala a tolerovala jen určitá forma “války mladých” mezi oběma klany. Nikoli velké plenící výpravy, ale spíš série vzájemných provokací, malých nájezdů, kterých se účastnili hlavně mladí, zatím nepříliš zkušení bojovníci, aby získali zkušenosti a věhlas. A mladíci z Vřesovišť si v ničem nezadali s těmi z Mlžných údolí. Tu jedni odvedli při nočním nájezdu pár ovcí, jindy zase druzí unesli sousedům vyhlášenou krásku. Docházelo při tom i ke střetům, při kterých ale málokdy teklo mnoho krve, spíš občas někdo někoho zajal, nebo pořádně ztloukl. Až před několika lety tehdy ještě úplně mladý Torleif porušil tato nepsaná pravidla, když při nočním přepadu propadl bojovému šílenství a surově pobil několik mladých chlapců, kteří se mu postavili. Od té chvíle se rozjela spirála vzájemné zášti, pomstychtivosti a krevní msty a mrtví začali přibývat na obou stranách. Mezi oběma klany vypuklo otevřené nepřátelství. Gunnar však již tehdy trávil mnoho času s Endrem a Ís v hovorech o stavbě lodi která změní osud všech, a krizi se sousedy se nevěnoval, dokud nebylo již příliš pozdě. Sigurd zas bez podpory svého bratra (vedli společně, ale každý měl své podporovatele i své odpůrce) postrádal potřebnou autoritu aby konflikt dokázal sám ukončil. Při jednom z nájezdů byla zabita krásná Astrid, Gunnarova a Sigurdova sestra. Když při odvetném nájezdu nedokázali vyplenit opevněnou vesnici, spálili klanu Tichých Vřesovišť alespoň jejich posvátný strom – do té doby neslýchaná svatokrádež. Všechny pokusy o smír selhaly. Před nadcházející poutí Skidbladniru zkusili vyjednat alespoň nějaké příměří, aby mezitím rozhněvaní sousedé nevyplenili jejich vesnice. Jako nástroj použili rukojmí – unesená Aísling byla z vážené rodiny a Gunnar vyhrožoval její brutální smrtí, pokud jim během jejich cesty znepřátelený klan jakkoli uškodí. Sigurd se mezitím dokázal setkat s Sorvi, Knutovou dcerou, a domluvit čas jednání mezi oběma klany, kdy se pokusí vzájemnou krevní mstu urovnat a vyjednat jakým způsobem bude splacena prolitá krev na obou stranách.
O stavbě lodi Skidbladnir
Vize té lodi provázela Endreho jeho tvorbou a každou noc mu ukazovala více a více detailů své krásy. Věděl že ji musí postavit. Věděl že na ní bude možné doplout kamkoli, i tam kam se ještě nikdo neodvážil, přes široširé rozbouřené moře. Když opět zesílil tlak divokých lidí z lesů a kvůli Torliefovu incidentu se zostřily i vztahy s okolními kmeny, shodli se i bratři jarlové že je načase připravovat se na pouť, která najde klanu Mlžných údolí nový domov, i kdyby měl být na kraji světa. Endre pracoval dlouhé měsíce, rukou mu prošly tuny nejlepšího dřeva a pragmatický Nøkkel dokázal zajistit, že se jim dostalo nejlepších materiálů i práce nejlepších rukou. Dlouhé dny pracovali od ranního rozbřesku do temna noci. Skoro nemluvili, málokdo se odvážil hrubým hlasem narušit harmonii a eleganci zrodu královny moří. Neskromný Endre drakkar pojmenoval Skidbladnir – čepel kterou chtěl roztrhnout šedivé vody obepínající svět lidí. Loď, jejíž posádka bude navždy pamatována jako světlonoši, kteří přinesli člověku sílu měnit svět stvořený Bohy.
Stavba byla dlouhá a náročná, ale Sigurd a Gunnar tomu podřídili vše. Torleif a Nøkkel byli dokonce vysláni na ostrov klanu Velrybích zátok, aby zde získali vzácné mimořádně pevné dřevo na stavbu lodního kýlu. Torleif coby karl a věhlasný bojovník byl oficiální vyslanec, Nøkkel mu dělal sluhu a doprovod. Dřevo sice získali, ale z ostrova prý museli odjet kvapně a vztahy s ostrovany jsou od té doby napjaté.
Když byla přenádherná loď hotova, byl stanoven čas vyplutí. Sotva se však posádka odhodlaných argonautů nalodila, záliv pohltila neproniknutelná mlha. Nebylo jak překonat zrádná skaliska lemující fjord, ani jak určit směr podle hvězd. Jako by Bohové nebyli plavbě nakloněni. Ís rozhodila své věštecké kůstky a obrátila se tedy k Bohům pro radu: verdiktem věštby bylo, že Skidbladnir nikdy nedopluje kam má, pokud se loď nedostane požehnání ve svatyni boha Baldera. Ta však ležela až u horského jezera ve vnitrozemí, kam nebylo možné doplout. Endre byl odhodlán věštbu ignorovat a pokusit se vyplout znovu, ostatní však hlasu Ís naslouchali.
O lodi, které plula po souši
Dle věštby mořské dívky Ís bylo třeba požehnání ze svatyně boha Baldra, aby zrádné mlhy a vody cizích světů nerozdrtily zemské dřevo na třísky. Ze svatyně ve vnitrozemí, kam ani po řekách žádný drakkar nedopluje. Vše se zdálo být ztraceno. Tehdy už však idea jejich plavby posedla mysl většiny z nich. Když proto Gunnar přišel s ambiciózním plánem loď do svatyně dotáhnout po souši, většina souhlasila.
Položili tedy loď na kmeny a táhli krajinou. Když se jim postavil do cesty les, prokáceli si jím stezku. Když narazili na mokřad, překonali ho. Když našli vhodný vodní tok, samozřejmě pluli. Cesta se protáhla na týdny a měsíce. Výpravy se však zúčastnilo mnoho bojovníků – každý kdo toužil vyplout za oceán, chtěl být také u triumfálního křtu lodi u Balderova kotle. Táhnout loď po souši bylo namáhavé samo o sobě, skutečné potíže však nastaly za kranicí území klanu. V šarvátkách s divokými výprava trpěla výprava ztráty. A někteří padli vyčerpáním a nemohli pokračovat, další cestu vzdali a vrátili se. Nakonec Skidbladnir na pokraji sil dotáhli až na dohled od jezera, toho večera však vypukla doposud největší bitva. Přes opakované útoky a salvy hořících šípů zůstala štítová zeď klanu nepromena a jako obranná výhoda se ukázala také uprostřed stojící loď, chránící jako pevnost. Zvlášťě Jorunn Štítonoška ve při obraně drakkaru vyznamenávala, ale bohužel pouze do okamžiku, kdy hořící šíp zapálil plachtu. Tehdy Jorunn poprvé zakolísala, zcela nepochopitelně zpanikařila a útěk šampionky klanu zlomil i zbytek řadových bojovníků. Štítová řada se zhroutila, mnoho dobrých mužů a žen padlo a drakkar Skidbladnir té noci shořel na popel. Až posléze, když plameny pohasly a bojiště zahalila tma, dokázal zdrcený Endre zachránit alespoň ohořelý kýl.
O Srdci drakkaru a pádu dolů
Mnoho bojovníků padlo a rozprášená výprava se vracela zpět domů. Endre a Nøkkel nesli stále onen ohořelý kýl a noc co noc vedle něj spali na stráži, jako by ten kus dřeva měl ještě nějakou cenu. Nakonec s kýlem předstoupili před bratry a prohlásili že to nejdůležitější ze Skidbladniru, Srdce drakkaru, není mrtvé. Že stále bije, cítí to vždy když ho nesou. Že by loď stále mohla dostat své požehnání že by ji dokázali postavit znovu.
A tak se hrstka posledních statečných pokusila o druhou výpravu, mnohem menší a putující po skrytých stezkách hlubokými lesy a skalnatými údolími. S sebou nesli jen Srdce drakkaru a dařilo se jim tak vyhnout velkým skupinám nepřátel. Nakonec se vyhladovělá a rozedraná výprava skutečně dostala až k Baldrově svatyni u horského jezera. Družina pro svoji budoucí loď získala kýžené požehnání – ponořili kýl drakkaru přímo do kotle s posvátným olejem. Gunnar si u toho spálil tři prsty na ruce. Žertoval pak, že i jeho prsty jsou teď požehnané Bohy. Po cestě zpět domů si však i ostatní všimli, že od té doby snad žádný jeho šíp neminul cíl a pověst o kouzelných prstech pak už jen rostla.
Cesta zpět však byla plná hrůz. Jejich nepřátelé na ně byli již připraveni a hlídali každý průchod přes hory. Vyčerpaná družina svedla několik bojů a byla zle pronásledována, až nakonec postoupila do soutěsky, které se však ukázala slepou. Věděli, že vratit se zpět již nelze. Od bezpečného území klanu Mlžných údolí je přitom dělil již sotva den.
Torleif a Jorúnn v úzké průrvě odrazili další útok, ale bubny nepřátel se ozývaly nepříjemně blízko a z několika stran. Únava a množství požitých hub při posledním bojovém rituálu způsobovaly, že jim dunění bubnů a vlastních srdcí splývaly v jedno a bojovali jako ve snu. Soutěska však skutečně končila strmou skálou a oba bratři snad poprvé vypadali bezradně. Holou skálu nebylo možné porazit v boji, zdála se nezdolatelnou a navíc se nahoře ztrácela v husté mlze, která ji halila jako smuteční rubáš. Přesto si ji Gunnar měřil pohledem a v jeho planoucích očích se rodilo konečné rozhodnutí. Pak promluvil karl Torleif. “Na tu skálu nemáš šanci vylézt sám, jarle. Dovol mi jít s tebou.” A vytáhl povědomé lano, které mělo stále ještě na obou koncích uvázané smyčky. “Jestli má na jednom konci lana viset můj bratr, pak není pochyb o tom, kdo musí opět viset na konci druhém”, ukončil diskusi Sigurd a s lanem přes rameno začal stoupat na skálu. Gunnar lezl hned vedle něj, jistili se navzájem. Ostatní je se zatajeným dechem sledovali, než se družině v mlze ztratili z dohledu. Zavládlo tísnivé ticho, přerušené jen občasným poryvem větru. Až potom, bez výkřiku, jen v krupobití kamení, přímo před ně dopadl jarl Gunnar. Jak padl, tak zůstal ležet, na těle oděrky a na hlavě krvavu ránu. O chvíli později vedle něj dopadl konec lana, vedoucího přímo vzhůru. Alespoň jeden z bratrů tedy úspěšně vylezl až na vrchol a umožnil družině únik z pasti slepé soutěsky. Dunění bubnů opět zesílilo. Družiníci obklopili ležícího Gunnara. “Dýchá”, řekl někdo. “Nic to není”, prohlásila Aísling jakoby nic, zatímco Jorúnn ovazovala Gunnarovu krvácející hlavu. “Loď pluje dál”, dokončil Endre se Srdcem Drakkaru na ramenou. Neúspěch si už nikdo z nich nepřipouštěl…
O návratu domů a posledních přípravách
Klan však ztratil mnoho a návrat bude neradostný. Skupina přeživších musí nejdříve zajistit Gunnarovi potřebnou péči. Musí se také vrátit pro Srdce drakkaru, které při poslední fázi ústupu museli zanechat za sebou, aby se dokázali s bezvládným jarlem vůbec dostat pryč. Tlukot srdce lodního kýlu a vnitřní zrak moudré Ís je pak zavede na další mystické výpravy, při kterých se pokusí získat další části své ztracené lodi. Čeká je také složité jednání s vyslanci klanu Tichých vřesovišť, vedenými jarlovou ambiciózní dcerou Sorvi. A přijde také čas ptát se, co se vlastně stalo během té nešťastné poslední výpravy…
Další příběhy těch, jež nesou Srdce drakkaru, již můžete ovlivnit právě vy…