O zločinu a trestu

Pozn. Tato povídka vznikla na pokračování, kde si lidé v anketě po každé části vybrali jednu ze dvou možností, jak se má vyvíjet. Jednotlivé části tedy nejsou jasně propojeny.

1.

Byla noc. Ašivan stál na skalním ostrohu a pozoroval krajinu pod sebou, ozářenou svitem Bledého poutníka. Pod ním se rozprostíralo nekonečné moře lesů, protkané stříbrnými nitkami potoků a řek. Jeho země, loviště rodu Ašivan. Vše působilo tiše a klidně. Matka země spala a pokojně dýchala. Jen občas se ozval křik nočního dravce nebo zapraskání větví pod tíhou šelmy nebo její kořisti. Ašivan vnímal chlad, který přinášel vítr z východu. Zima se blížila a země na půlnoční stranu od Rozeklaných hor se měla brzy dočkat sněhu.

Zavřel oči a zhluboka vydechl. Jeho mysl se naučeným způsobem oddělila od těla. Přestal vnímat sebe sama. Dech, tlukot svého srdce, pocit chladu na kůži. Vše pomalu mizelo a rozplývalo se v nicotě. Přestal být Ašivanem, lešijem a vládcem svého lidu. Odhodil svoji živočišnou část. Hvozd, který před malou chvílí sledoval svýma očima, se stal Ašivanem a Ašivan sám hvozdem.

Vše se změnilo. Tam, kdy byl nejprve jeden živý tvor a poté nicota, se najednou objevily myriády živých bytostí. Vnímal každou z nich. Všechny stromy, květiny, i mech na kamenech, vše vytvářelo síť pulzující životem. Ašivan, nebo to, čím nyní byl, cítil každý list, na který padla kapka vody, každé stéblo trávy, které se ohnulo ve větru. Stromy a byliny se staly jeho očima i ušima. Věděl o všem. O ježkovi, který přeběhl přes kořeny starého dubu nad Medvědím potokem, o sově, která ulovila myš v trávě bažiny u Obřích skal.

Ašivan pátral. Hledal hrozbu. Dnes večer muselo vše proběhnout v klidu. Nic nesmělo přerušit narození jeho dcery. Ale žádné nebezpečí se neblížilo. Přesto se nemohl zbavit tísně, neurčitého pocitu hrozby a nebezpečí. Nikde však nebyla žádná známka o lovcích z jiných rodů, nebo snad temných bytostech žijících v hloubi lesa.

Mohl se vrátit k Aivé. Ráda by ho měla u sebe. I po staletích, které Ašivan prožil, nechápal zcela pocity víl. Tu touhu, neustálou potřebu blízkosti a dotyků. Jejich haré bylo silné, tím si byl zcela jist. Okamžiky s ní jej naplňovaly příjemnými pocity. Nyní však Aivé potřebuje především strážce. Ašivan zůstane zde a bude připraven na jakékoliv nebezpečí.

Téměř svítalo, když se z tábora za ním ozval dětský křik. Jeho duše se naplnila radostí. Přestal být lesem a stal se opět lešijem. Za krátkou chvíli už stál před svým stanem. Pocit hrozby jej však neopouštěl. Víly, které stály před stanem, mu ustupovaly z cesty s plachými pohledy a sklopenýma očima. Ve vzduchu cítil úzkost a strach. Co se stalo? Je Aivé v pořádku?

Vkročil do přítmí stanu. Na loži z kožešin ležela jeho víla, bledá, unavená, z hluboka oddychující. Její oči byly potemnělé. V náručí držela uzlíček kožešin. Ašivan prudce vykročil vpřed. Aivé pevně sevřela dítě, které držela v náručí, jako by je nechtěla lešijovi ukázat. On nedbal jejího odporu a odtáhl Aivéniny paže. Je malá víla mrtvá? Vždyť plakala…

Odhalil kožešinu a spatřil tvář dítěte. Byla půvabná, dokonalá. Ale jen její polovina. Místo levého oka zela hluboká díra a okolní líc byla vyboulená a beztvará. V Ašivanovi se zastavila krev a jeho oči se zalily slzami. Zrůda. Jeho dcera je zrůda.

Pohlédl na Aivé. Hleděla na něj se strachem v očích, s otázkou na rtech. Chápal, na co se ho chce zeptat. Věděl, jak moc chtěla mít vílu po všech malých hejkalech. Jak strašně po ní toužila. Ale zákony přírody jsou neúprosné. Co je nedokonalé, musí zemřít.

2.

Aivé stála a opírala se o vílu Saiun. Byla slabá, celé tělo se jí třáslo. Chtělo se jí plakat, ale oči měla již zcela vyschlé. Chtěla křičet, ale její rozpraskané rty nedokázaly vydat už ani slabý šepot. S námahou se držela na nohou a sledovala pochmurné divadlo před sebou.

Zády k ní se tyčil Ašivan, urostlý a hrozivý. Ranní slunce ozařovalo jeho mohutnou postavu, prosvítalo skrz listy javorového věnce na jeho hlavě a vrhalo dlouhý stín za lešijovým tělem. Vládce rodu stál nad strmou skalou, tyčící se vysoko nad hradbou stromů. Hleděl do propasti pod ní, jejíž dno se ztrácelo v temnotách.

„Měla jsi být nadějí rodu Ašivan, ale nestalo se,“ zazněl tiše, ale důrazně lešijův hlas. „Zrodila tě tato země, tento les a do něho se zase navrátíš.“ Zdvihl do výše malou vílu, zabalenou v kožešinách.

Aivé tiše zasténala a zapotácela se. Saiun ji rychle zachytila a něžně objala. Také ona měla oči rudé od pláče.

„Nemůže mi ji vzít! Je moje. Vzešla ze mě, jen ze mě!!!“ Nedokázala ta slova říct nahlas, jen se honila v její hlavě a drásala její nitro.

Celou noc předtím bojovala. Bila se za svoji malou vílu. Prosila, přesvědčovala, dokonce křičela. Ale Ašivan byl neoblomný. V jednu chvíli se i on rozčílil a kouzlem zamkl její rty. Teď už měla sílu bojovat dál. Věděla, že je konec.

„Tvoje maso nasytí hladové, tvoje krev napojí žíznivé.“ Ašivanův hlas se ozval znovu a jeho prsty se rozevřely. Uzlíček z kožešin vypadl a zmizel v hlubině. Ozval se pláč a pak jen hrozivé ticho. Ašivan se otočil a pomalým krokem odešel.

Saiun pevně sevřela zlomenou vílu a hladila ji po vlasech. Aivé strnula a v jejím pohledu bylo prázdno.

Uplynulo několik měsíců. Aivé nabrala sil, ale její duše byla stále zlomená. Ašivan s ní zkoušel mluvit, ale čekala ho jen hradba mlčení. Nechtěla ho u sebe. Pouze Saiun, milovaná sora, směla být v její přítomnosti. Ale ani na tu nemluvila.

„Nenávidím ho,“ zašeptala po nekonečně dlouhé době.

„Co to říkáš?“ vyděsila se Saiun. „Nemůžeš ho nenávidět, vaše haré bylo vždy krásné a pevné.“

„Já vím,“ odpověděla po chvíli ticha Aivé. „Miluji ho a zároveň ho nenávidím. Tím je to těžší.“

„Udělal to, co je dobré pro rod… Malá by trpěla, nikdo by ji nechtěl…“.

„Pro rod! Ale co pro mě? Mohl ji vyléčit, najít nějaké kouzlo… Chtěla bych, aby pochopil moji bolest! Aby viděl, co mi udělal. Chtěla bych mu ublížit!“ Aivé zdvihla hlavu a v jejích očích planul oheň.

„Nemůžeš, to nejde, má milá,“ odpověděla tiše Saiun. „Kouzlo lásky to nedovolí.“

„Já vím,“ odvětila Aivé. „Kouzlo haré, dobrovolné otroctví… Kdybych ho neměla, kdybych ho zlomila, mohla bych… Cokoliv.“

Saiun vyděšeně vstala. „To nemůžeš, milá, to přeci nemůžeš udělat!“

„Já vím, to není možné,“ zašeptala. „A nebo je?“ pomyslela si.

3.

Z jeskyně čišel chlad. Aivé se snažila očima proniknout temnotou, ale neviděla nic. Pouze slyšela rytmické zvuky kapání vody. Její hrdlo bylo sevřené obavami. Jedna část její mysli jí varovala, křičela, že dělá něco, z čeho nebude cesty zpět. Ale ta druhá polovina byla stále plná bolesti a hněvu. Aivé se odhodlaně nadechla vkročila dovnitř.

„Je tu někdo?“ Její hlas se rozlehl v tmavé sluji.

Chvíli bylo ticho.

„Ano, jsem tu,“ zazněl chraplavý ženský hlas.

V místnosti se pomalu objevil svítící bod. A po chvilce další. A další. Za několik okamžiků se prostor jeskyně naplnil množstvím mihotavých světýlek, pomalu se pohybujících z místa na místo. Světlušky. Aivé konečně spatřila vílu, za kterou přišla. Byla prastará, nebo tak aspoň vypadala. Její tvář pokrytá hlubokými vráskami ukrývala dvě pronikavé modré oči. Obličej lemovaly bílé vlasy, do kterých si žena vpletla korálky a kosti. Šat nesl stopy nesčetného přešívání a jeho barva se již nedala určit. Víla seděla na velkém kameni pokrytém kožešinami. Byla drobná a shrbená, její ruce vypadaly jako pařáty. Přesto z ní Aivé cítila určitý druh síly a důstojnosti.

„Zdravím tě, bahaki,“ řekla pomalu Aivé. „Přišla jsem za tebou, protože…“

„Nemusíš mi připomínat, čím jsem!“ odsekla rychle stará víla. „A vím, proč jsi přišla. Chceš se zbavit haré.“

„Jak to můžeš…? Ano, je to tak,“ přisvědčila Aivé. „Přinesla jsem ti dary.“ Položila na zem ošatku a ukázala její obsah. Maso a lněnou látku.

„Pomohu ti,“ řekla víla po chvíli ticha. „Vím, co ta kletba dokáže. Jak tě dokáže změnit. Donutit tě cítit věci, které bys necítila. Konat tak, jak bys nikdy nekonala!“

„Kletba? Ale vždyť haré jsem vyvolala já sama. Vždyť…“

Víla se chraplavě zasmála.

„Pojď blíž a opakuj slova, která jsi tehdy použila. Ale obráceně. Musíš říkat ne tam, kde jsi kdysi vyslovila ano. Já budu tvým lešijem. Pochopíš“. Bahaki napřáhla dlaně.

Aivé nechápala, ale přišla blíže a uchopila její suché svraskané dlaně.

„Já jsem nebe,“ pronesla víla.

„Já… nejsem země,“ po chvíli váhání odvětila Aivé. Cítila, jak se vzduch začíná tetelit mocí kouzla.

„Já jsem smrt.“ Hlas staré víly zněl jako praskot suchých listů.

„Já nejsem život.“ Aivé polil smutek a chlad. Cítila, jak se kouzlo v ní chvěje a zápasí.

„Já jsem Ašivan.“

„Já…nejsem…Ašivan.“ Bylo nekonečně těžké vyslovit ta slova. Když je pronesla, ucítila prudkou bolest, jak se magie drala skrz kůži ven z těla. Klesla na kolena a z očí se jí řinuly slzy.

„Nyní jsi svobodná,“ hleděla na ni z výšky bahaki s přísným výrazem. „Co uděláš?“

„Chci, aby cítil moji bolest,“ odpověděla Aivé. „Aby pocítil, co udělal, když zabil moji dceru.“

„Máš dvě možnosti. Můžeš zranit jeho tělo. Mám zde mast, která ho spálí, když se tě dotkne. Neublíží kůži a masu, ale jen jeho rostlinné podstatě. Tobě se nic nestane. Když jí potřeš svoje tělo a pak spolu ulehnete na lůžko, ucítí bolest, jako kdyby hořel.“ Její hlas byl plný palčivosti, jako by sama cítila Aivin hněv.

„Nebo můžeš zranit jeho srdce. Znám kouzlo, které ho donutí milovat tu, kterou zabil. Tvoji dceru. Jak se rozhodneš?“

4.

Zpěv Kiry, jak se stará víla jmenovala, zněl hrubě, jako krákorání vrány. Ale Aivé z něj cítila silnou magii. Její vlastní melodie se proplétala s Kiřinou hudbou a dohromady tkaly předivo kouzla. Kira hrubě uchopila malé tělíčko, ležící před nimi a obsidiánovou dýkou rozpárala hruď. Aivé se musela ze všech sil přemáhat, aby nepřestala zpívat. Ponořila třesoucí ruku do těla a opatrně vyňala drobné srdce. To vnořila do měděného kotlíku, kde se odvar vařil.

Kira přestala zpívat. „Je hotovo,“ pronesla a upřela na Aivé svůj pronikavý pohled. „Teď už je to na tobě“.

Ašivan klečel na zemi a jeho ruce se dotýkaly mohutného kořenu, trčícímu z vlhké země. Měl zavřené oči. Jeho rty šeptaly slova zaklínadla. Zaslechl její kroky. Aivé. Je to tak dávno, co ona sama přišla za ním. Dokončil zaklínadlo a pomalu vstal.

„Bludný kořen nás ochrání,“ pronesl. „Ašivan stále cítí nebezpečí, ale nevidí ho. A nerozumí mu.“

Aivé stála tiše, bez výrazu ve tváři.

„Stále se zlobíš?“ zeptal se jí tiše.

Neodpověděla, jen sklopila zrak.

„Nemáš hlad, Mocný?“ řekla po chvíli. „Přinesla jsem ti bobule. A trochu vody od pramene.“

Ašivan pokýval hlavou a uchopil pohár a misku, které mu podávala. Usedl na zem, Aivé vedle něho.

Tiše seděli, Ašivan jedl a pil, Aivé mlčela.

„Ašivana trápí její smrt,“ řekl po chvíli se zachmuřeným obličejem. „Nemohl jednat jinak, ale jeho srdce není bez citu.“

Aivé vzhlédla, s pohnutým výrazem ve tváři. Začíná už elixír účinkovat?

„Kdyby Ašivan nebyl Ašivanem, mohl by jednat jinak. Musí však myslet hlavně na svůj rod.“ Jeho pohled byl opět nehybný a bez výrazu. Ještě se patrně nic neděje.

Vtom lešij prudce vstal a jeho tvář náhle zbledla. Aivé vyděšeně vstala také. Ašivan křečovitě sevřel ruce v pěst a zprudka oddychoval.

„Co se to děje?“ ozvalo se chraplavě z jeho úst a zapotácel se. Aivé jej objala a roztřásla se pláčem. V tu chvíli pochopila, proč jí chtěla Kira pomoci. Měla si uvědomit, že Ašivana nenávidí. Že mezi nimi je nějaká dávná křivda. Kouzlo, které spolu stvořily, nemělo vyvolat lítost. Mělo zabít!

Ašivan padl na zem. Aivé neměla sílu jej udržet. Jeho tělo se třáslo a ze rtů vytékal zelený pramen. Míza. Víla si k němu klekla a začala zpívat léčivé kouzlo. Všechnu svoji sílu vnořila do jeho těla. Její magie se snažila proměnit jed, uzdravit zničené tkáně. Všechno marné.

„Je to moje vina! Odpusť mi to.“ Položila si hlavu na jeho hruď a její slzy zkrápěly lešijovo tělo. Z posledních sil zdvihl ruku a pohladil jí ve vlasech.

„Ašivan chápe. A odpouští,“ řekl s velikou námahou. Poté se usmál a jeho oči vyhasly.

Aivé dlouhou dobu ležela nehybně na lešijově těle. Její haré nebyl klam vyvolaný kouzlem. Bylo skutečné. Milovala ho, i přes to, co udělal. A nyní je pryč. Ona jej zabila. Kdyby kouzlo nezrušila, nikdy by nemohla učinit nic podobného. Nedovedla by mu podat očarovaný nápoj, i když myslela, že v něm jen vzbudí smutek. Nyní je pozdě. Kira ji zradila.

Co dál? Čeká jí hrozivá smrt za zločin, který spáchala. Ale Aivé se bojí zemřít. Nebo… Mohla by svést Ašivanovu smrt na někoho jiného? Ašivan stále mluvil o nebezpečí. Mohli ho zahubit divocí hejkalové, zvíře posedlé běsem, cokoliv. Dokázala by takhle lhát?

5.

Ta bolest ji zasáhla prudce, jako kdyby se jí do srdce zaryl kus ledu. Saiun zbledla a zapotácela se, oči se jí rozšířily. Věděla, že se stalo něco strašného. Nevěděla co, ale zlá předtucha ji sevřela a roztřásla. Podvědomě věděla, kam se vydat. Vyrazila jako smyslů zbavená do hloubi lesa. Nedbala na trny a keře, běžela přímo tam, kam ji bolest volala.

Jeho tělo spatřila již z dálky. Vydala strašný řev a doběhla k němu. I ve smrti působil tak důstojně. Vládce svého lidu, pán celého lesa. Příroda kolem byla tichá, jako kdyby chtěla uctít mrtvého krále. Ptáci nezpívali, dokonce i všudypřítomné šelestění listí znělo tlumeně a uctivě.

Za chvíli přiběhla Aivé. Byla vyděšená, šaty rozedrané, nohy zakrvácené od trní, jak běžela skrz les. Po lících se jí řinuly slzy. Saiun ji objala. Ona nemohla plakat. Žal v ní udusil vše živé. Chvíli nehybně stály a hleděly na Ašivanovu bílou tvář, tak vznešenou a moudrou.

Ani si nevšimly, kdy přišla. Prostě tu najednou byla. Mezi stromy se objevily stíny a zahalily jasný den do pochmurného pláště temnoty. Z listí i mechu se vytratila barva. Mezi kořeny se zjevila bílá těla červů. Jako kdyby celý les šeptal o smrti a rozkladu. Hniloba byla zde. Obě víly ztichly a hleděly na mrtvolné stvoření před sebou. Temnou bytost v cárech šatů, s lebkou místo obličeje. Klidnou, ale děsivou.

Hniloba poklekla k Ašivanovi a dotkla se jeho ran. Hluboké zranění na krku, plné krve. Několika malých bodných ran na rukou. Saiun věděla. Lešij byl zavražděn. Patrně otráven jedovatými šipkami a pak podříznut.

Bytost se vztyčila. „Je čas.“ Promluvila to ústa, nebo se hlas ozval jen Saiun v hlavě? Na tom nezáleželo. Hniloba napřáhla ruce směrem k oběma vílám. Je čas… Čas odhodit život, který měla. Ten nyní skončil. Čas zemřít a zrodit se znovu, do jiné, temné podoby. Podoby, která vyvolává bázeň a děs ve všech tvorech. Která přinese pomstu vrahům a zničí jejich duše. Čas změnit se na strigu.

Pohlédla na Aivé. Tam, kde před chvíli viděla žal, spatřila nyní děs. Aivé se třásla a lapala po dechu. Její oči zoufale volaly o pomoc. „Já… nemohu. Saiun, milá, já nemohu!“

„Musíš,“ odvětila Saiun a snažila se být klidná. „Je to naše povinnost. Ašivanova duše nás volá. Musíme jej pomstít.“

„Ne, to… Já… nosím jeho dítě,“ zašeptala Aivé. „Je to jeho odkaz. Musím žít pro něj… Musím.“

Saiun se odmlčela.

„Zůstaň se mnou,“ pokračovala po chvíli Aivé a chytla ji za ruku. „Prosím, lásko, zůstaň se mnou! Už nemáme jeho, ale máme jedna druhou. Zůstaň se mnou. Pokud ne navždy, tak aspoň do porodu. Pokud to bude lešij, pak… pak já stejně nebudu. A ty se můžeš proměnit.“

Hniloba přistoupila blíže. Cítily chlad z jejího těla. „Je čas.“ Její slova zněla osudově, měla zvuk kovu narážejícího o kov. Uchopila Saiun za ruku. Cítila chlad a odevzdanost. Aivé ale před jejím dotykem ucukla.

„Ne… Ne!“ a vyběhla pryč. Saiun se ji pokusila chytit, ale bez úspěchu.

Hniloba upřela své zraky na Saiun. „Nastává konec,“ pomyslela si. „Tady končí můj život? Stanu se mrtvým přízrakem a pomstím Ašivanovu smrt? Nebo nemám odvahu a uteču jako Aivé?“ Volání smrti znělo silně. Cítila, že její duše prahne po pomstě. Že proměna je naplnění jejího osudu. Ale Aivé se volání vzepřela. Mohla by i Saiun odolat? Mohla by žít, i když nesplní svůj úkol?

6.

V mohyle byla tma a chlad. Celé místo vyzařovalo klidnou a pochmurnou atmosféru. Kira věděla, že zde nesmí být. Viděla zlověstné glyfy na stěnách, lesknoucí se ve světle její pochodně. Hrdlo jí svíral tíživý pocit, že ji pozorují duchové předků rodu Ašivan. Kráčela však dál. Její kroky narušovaly majestátné ticho pohřebního místa. Míjela hliněné nádoby s popelem mrtvých lešijů. Ty jí nezajímaly. Musela dále, do hloubi temné jeskyně.

Konečně došla na místo. Bílé glyfy slibovaly strašlivé utrpení a smrt komukoliv, kdo by sem vkročil. Kira se zachvěla, ale už nemohla zpět. Před ní, na kamenném podstavci, ležel Kámen duší. Vlastní esence rodu, svázaná s generacemi vládců. Musí poznat jeho tajemství, aby ovládla kouzla lešijů! Dlouhé roky studovala glyfy, které směli znát pouze lešijové, a probouzela v sobě čarovnou moc tak odlišnou od vílích kouzel. Nyní nadešel čas.

„Stůj!“ ozval se rázný hlas za ní a jeskyní se rozezněl hrom, jak hůl udeřila o kamennou zemi. Kira se otočila, bledá a vyděšená. Ašivan stál v ústí chodby a na jeho tvář bylo strašné pohledět. Promluvil a jeho slova zněla jako když puká dřevo staletých dubů.

„Vstoupila jsi na posvátné místo. Provinila ses hrozným zločinem! Už nepatříš do rodu Ašivan. Od teď až do konce věků budeš bloudit sama, bez rodu a bez jména. To bude tvým trestem. Staneš se bahaki!“

Na místě, kde v noci planula Ašivanova hranice, zbyl jenom popel. Ráno se pomalu probouzelo do mlžného dne. Všichni odešli, zůstala pouze Saiun. Stála bez hnutí, tiše, osamělý přízrak uprostřed popela a mlhy. Její šaty byly rozedrané, vlasy pokryté popelem, obličej podrápaný a plný uschlé krve. V její duši se rozprostírala temnota. Žal už před nějakou dobou přestala cítit. Matně si uvědomovala, že nevnímá mnoho dalších věcí. Vzpomínky na Aivé, svoje syny, život mez ostatními vílami, i na lásku s Ašivanem. To vše se zdálo tak strašně dávno, jako kdyby se událo někomu jinému. Neuvědomovala si ani bolest z rozedraného obličeje. Krev v jejím těle přestala pulsovat. Pocítila poslední úder srdce a pak se i to zastavilo. Zemřela.

Její mysl zaplavila nenávist. Prudká a spalující nenávist, pocit tak intenzivní, že jí donutil prudce zařvat. Neovladatelná touha pomstít vraha svého pána. Poklekla, ponořila ruce do ještě horkého popela a potřela si jím tváře. Pak vyrazila. Běžela rychle, jako smyslu zbavená. Nesla se lesem jako ztělesnění pomsty a řev, který se dral z jejího hrdla, děsil celý kraj. Doběla na místo Ašivanova skonu. Její čich, mnohem dokonalejší než dříve, ucítil stopu hejkala. Byla zvláštní, snad až příliš intenzivní. Saiun, nebo bytost, kterou nyní byla, se po ní ale přesto vydala. Běžela shrbená, aby lépe cítila pach na zemi, až dospěla k potoku. Zde stopa zmizela. Striga zařvala zklamáním.

Chvíli horečnatě běhala podél potoka ve snaze znovu najít stopu. Poté se vrátila zpět na místo vraždy. Rukama vyhloubila díru v zemi. Její prsty ryly v půdě, ale mysl zároveň procházela hradbou toho světa a Návi. Dotýkala se země, ale dotykem vnímala odraz vraždy v Podsvětí. Cítila Ašivana, jeho bolest v okamžiku smrti. A vedle něj ještě něco jiného. Něco tvrdého, dutého. Plného hněvu. Striga pozorně prohledala keře kolem. Na jednom místě narazila na cosi pevného, přikrytého mechem a jehličím. Miska. Přičichla k ní. Její nadpřirozené smysly ucítily téměř neznatelný zápach krve. Ale kromě něj ještě něco… kořen afrinu. Jedovatého afrinu, který když se vylouhuje ve vodě, pak nemá žádnou chuť. A roste jen na jednom místě. V jeskyních, kde žije odvržená víla – Kira.  Lešij nebyl zabit čepelí! Byl otráven. Kira se pomstila za to, že byla kdysi Ašivanem vyhnána. Po tolika letech. Ale nebyla zde, striga by ji cítila. Jed musel dát Ašivanovi někdo jiný. Hejkal? Těžko. Zbývala jediná možnost… Aivé. Musela lhát. Ve všem, co řekla. Bolest ze ztráty dcery jí zatemnila rozum. Proto se odmítla proměnit! Striga zavyla. Její kletba dokáže zničit jen jednu duši. Musí zvolit, která nese větší díl viny. Rozsápe její tělo a duši roztrhá! Pak bude Ašivan pomstěn!

7.

Ta, která bývala Saiun, vstoupila do jeskyně. Její vnímání zaplavilo ohromné množství vůní a pachů, které její dokonalý čich málem ochromilo. Staré kožešiny, plíseň, vůně mnoha květů a bylin, vše snad až nepřirozeně silné. Místo bylo temné, ozařované jen svitem roje světlušek. Stará víla stála uprostřed, s hlavou svěšenou. Její vlasy byly špinavé a slepené. Hubené ruce se jí třásly, hruď se rychle zdvihala. Striga nasála její strach. Kira musela cítit, že přichází konec.

Saiun chrčivě zařvala a vycenila zuby. „Přichází smrt,“ ozvalo se z jejích zčernalých rtů. Postoupila blíže k víle. Vtom se ozvalo zapraskání a striga ucítila prudký tlak v noze. Podívala se dolů. Na zemi mezi kožešinami prosvítala past ze dvou čelistí, jaké používají hejkalové. Ta sevřela její chodidlo a rozdrtila kost. Saiun zavrávorala.

Kira se přestala chvět a vzhlédla se zlomyslným úšklebkem. „Teď!“ zvolala směrem k hromadě větví a kožešin v rohu. Ozvalo se zařvání, hromada se zachvěla a dřevo i kožešiny odlétly na stranu. Mezi nimi se objevil hrozivý obrys mohutné šelmy. Medvěd zařval podruhé a vrhl se na strigu. Úder jeho tlapy ji srazil k zemi a vykloubil rameno. Pak se jeho zuby zahryzly do útlého krku. Morda se zbarvila černou krví, jak medvěd překousl tepny.

Striga s námahou odtlačila medvědovu tlamu. Jaktože ho necítila? Všimla si čarovných glyfů, namalovaných na medvědí srst. Kira měla hluboké znalosti a dobře se připravila. Saiun nevnímala bolest z rozbitého těla, takové pocity pro ni už neznamenaly nic. Kira ale na nic nečekala. Rychle přiskočila k ležící strize s planoucíma očima a prudce bodla obsidiánovou dýkou do nechráněné paže. Saiun ucítila vůni afrinu, kterou bylo patrně ostří dýky pokryto. Čepel projela svaly a narazila na kost. Z rány pomalu vytekla tmavá tekutina. Než se stačila striga vzpamatovat, dýka ji zasáhla znovu, tentokrát do břicha. Medvěd překonal sílu její druhé paže a zahryzl se do obličeje. Vytrhla se mu, ale kůže a maso z levé poloviny obličeje zůstaly v tlamě šelmy. Oko se obludně vyvalilo ze znetvořené líce.

Strigu pohltil hněv. Pulsoval celým jejím tělem. Rychle vstala a s nadlidskou silou odhodila mohutnou šelmu i starou vílu. Ruce zbrocené od krve vztáhla na medvěda. Pevně jej uchopila za kožešinu. Zvíře zakňučelo. Pak rukou prorazila skrz hustou kožešinu, kůži a svaly. Dcera Hniloby přinesla smrt. Medvěd zachroptěl, jeho kůže v mžiku zbělela, maso změklo a oči vyhasly. Před strigou zde najednou ležela jen práchnivějící mršina. Pak se otočila na Kiru.

Kira ležela v rohu jeskyně, pod sebou nepřirozeně zkroucenou nohu. Lapala po dechu. Přesto ale z posledních sil zpívala čarovnou melodii, která léčila její zranění.

„Tvá duše ať zpráchniví a rozplyne se v nicotě!“ zvolala Saiun. Přiskočila ke Kiře a zdvihla ji do výše. Na lících staré víly se objevily slzy. Pak striga zařvala a roztrhla její tělo na dvě části. V tu samou chvíli její mysl dosáhla Kiřiny duše a ta se rozpadla na oblak hnijících kousků. Tělo víly těžce padlo na zem. Na zkrvaveném obličeji strigy se rozlil úsměv. Ašivan byl pomstěn.

Aivé pomalu procházela táborem. Lešijové, víly i hejkalové stáli před svými stany a hleděli na ní. Jejich pohledy byly neúprosné. Nikdo z nich nevěděl, co skutečně provedla. Ale ve jejich očích se provinila jinak. Po smrti svého pána se měla odebrat do náruče Hniloby a pomstít jeho smrt. Tak jako Saiun… Vzhlédla s nadějí, jestli nespatří aspoň u někoho náznak soucitu nebo lítosti. Ne, všechny oči ji odsuzovaly. Nikdo se jí nezastane. Došla mezi stromy a zanechala svůj domov za sebou.

Kráčela dlouho, osamocená víla, vyhnaná od všeho, co milovala. Nakonec se před ní zjevil temný otvor do jeskyně. Vstoupila dovnitř a ucítila známou vůni bylin a zatuchlý pach. Tělo Kiry zmizelo, stejně jako šelmy, kterou striga zabila. Mrchožrouti se o vše postarali.

Aivé vztáhla ruce a zazpívala čarovnou melodii. Světlušky vzlétly ke své nové paní. Aivé se smutně rozhlédla kolem sebe, po hluboké sluji. Tato jej její nový domov. Stala se bahaki.