Povídka

Příliš dlouhé odpoledne

Ondřej Max Krejza

Kapitola první

Všudypřítomný jemný prach se v kotoučích valil úzkým průchodem mezi dvěma polorozpadlými budovami, které nějakým zázrakem přežily až do dnešního dne s několika nerozbitými okny. Slunce se bez sebemenší šance na úspěch snažilo prodrat kovově šedými mraky. Přesto, že bylo již skoro poledne, bylo vidět jen na pár kroků. Zmrzačený směrový ukazatel, groteskně zkroucený na rohu chodníku, ukazoval tvrdošíjně vzhůru. Hvizd větru doplňovalo rytmické kovové klepání nesoucí se odněkud z dálky.

Jedině zázrakem by si někdo mohl všimnout čtveřice osob choulících se v kdysi půvabném podloubí, se zbraněmi namířenými přes ulici do onoho průchodu. Teplota jen pár stupňů nad nulou nechávala bolestivě ztuhnout klouby prstů ve slabých rukavicích na rukojetích zbraní a zároveň zamlžovala hledí masky nedostatečně připraveným.

“Do prdele, já už zase hovno vidím!” Zanadával Marek, schoval se za sutiny, za nimiž se ukrývali, a sundal si taktickou masku. “Ventilace je zase podělaná.” Maska odhalila tvář hnědookého čtyřicátníka s širokým nosem a tenkými zamračenými rty.

“Gratuluju. Právě sis kontaminoval filtr blbečku.” Sykl hubený muž po jeho pravici, který si naučeným pohybem sáhl do postranní kapsy batohu a podal Markovi nový filtr, aniž by spustil oči z mířidel.

“Dík Strakáči.” Zahuhňal Marek, jenž se snažil nedýchat hned ze dvou důvodů. Zaprvé to ani přes vířící prach nebylo skoro možné, hlavně však z důvodu neuvěřitelného puchu, který se i přes silný vítr nesl městem.

“To je už třetí filtr, mám u tebe Habáno.” Odpověděl Jirka, přezdívaný Strakáč. V průzoru masky mu bylo na očích vidět, jak se usmívá při pomyšlení na luxusní požitek.

“Hergot už nechte toho kecání vy dva.” Vyštěkla přidušeně žena ležící zcela na okraji jejich úkrytu. Pootočila nastavením módu na zaměřovači a zašklebila se, neboť výsledek byl naprosto stejný jako doposud. Elektronická mířidla kolísala od dvaceti ke sto dvaceti metrům v závislosti na tom, jak veliký kotouč prachu se zrovna prohnal ulicí. “Že zrovna já musím mít takovýhle dva ukecaný kafemlejnky v jednotce.” Povzdechla si sotva slyšitelně, ale myslela si přesný opak. Za oba dva by dala život a věděla, že oni by udělali to samé. U Oty si toho až tak moc jistá nebyla. Zatěkala pohledem po mladíkovi, který se stal součástí jejich útvaru teprve před deseti dny, snažil se, ale jaksi nezapadal.

Jediný, kdo se do této mnohaminutové debaty nezapojil, byl právě Ota. Naprosto koncentrovaně, dle rozkazu seržantky Martiny, sledoval prostor před sebou. Vysoký hubený nováček oddílu Kentaur se krčil za rozbitou lednicí. Úzkou štěrbinou mezi povalenými betonovými bloky vyhlížel cíl, aniž by se pohnul už dlouhou půlhodinu. Navenek se snažil působit klidným dojmem, uvnitř jeho těla však probíhala bouře napětí a nervozity. Od prvního okamžiku, co vstoupil do Brigády, se snažil stát členem jednoho z oddílů. Málem prasknul nadšením, když jej přiřadili právě k průzkumnému oddílu Kentaur.

Naprosto bezchybně plnil všechny svoje povinnosti, snažil se nezklamat svoje kamarády ve zbrani. Jistě, starší členové si jej dobírali častými vtípky, obzvláště tito dva, Marek a Strakáč, ale bral to jako jistý přijímací rituál, ve kterém chtěl obstát. Ještě před deseti dny doufal, že se jej zařadí do nějakého útvaru v terénu. Před pěti dny se nemohl dočkat, až se dostane mimo opevnění a předevčírem jejich úkol vypadal na běžnou obhlídku kontrolních stanovišť. Teď však přikrčen v úkrytu, prosil v hlavě Boha, aby již akce vypukla, nikoliv však z touhy po zabíjení, ale sžírán neskutečně toxickou směsí strachu a nervozity, kolující v jeho žilách. Vzpomínky na minulé dny se prohnaly jeho hlavou.


Předevčírem dorazil oddíl Kentaur za pomoci dvou kolo-pásových vozidel ke kótě 612. Vozidla byla chloubou útvaru, mrštná ale zároveň neuvěřitelně stará, snad předválečná. Jen velmi málo oddílů Ohnivé brigády se mohlo pyšnit vlastním vozovým parkem, a proto byla Greta a Garbo, jak je s láskou nazýval Hlemejžď, opečovávána s neuvěřitelnou péčí a láskou.

Kóta 612 nebylo nic jiného než naprosto rozbombardovaný kopec uprostřed jedy otráveného lesa. Těsně pod jeho vrcholem se však skrýval technický klenot. Předválečný vojenský bunkr, o jehož pozici až do loňského roku neměl nikdo ani potuchy.

Oddíl Kentaur jej objevil v podstatě náhodou. Útvar se snažil setřást mechanizovanou jednotku Defensorů, jenž je pronásledovala po nezdařeném útoku na kontrolní stanoviště. Jako úkryt posloužil bunkr ideálně. Po jeho bližším průzkumu, když se nakonec podařilo proniknout do jeho nižších pater, se ukázalo, že se jedná o bod systému včasného varování. Pasivní skener s krátkým dosahem a vysílač s úzkým vyzařovacím úhlem z něj činil klenot, který si Ohnivá brigáda hýčkala jako oko v hlavě. Oddíl měl nyní na starosti jeho pravidelnou kontrolu a Sylva, která jediná z nich měla použitelné IT znalosti, předávat zprávy ostatním stanovištím a odesílat hlášení.

Hlemejžď a Antti zaparkovali Gretu a Garbo do provizorního maskovaného přístřešku u vstupu bunkru, zatímco se zbytek oddílu pustil do rovnání zad a odlehčení zadků po dlouhé, poměrně zběsilé, jízdě. Hlemejžď a Antti plnili v oddílu, mimo řidičů, i úlohu mechaniků. Dohromady tvořili skoro až groteskní dvojici.

Hlemejžď, vlastním jménem Stanislav Vobořil, měřil jen něco málo přes sto padesát centimetrů. Měl kulatý obličej s dobráckým výrazem ve tváři. Krátké černé vlasy si vždycky, co si sundal přilbu, učesal, až rituálně, třemi pohyby na patku. Naproti tomu Antti měl něco málo ke dvěma metrům a obličej, že by se chtělo doslova říct Švéd jako poleno. Krátké blond vlasy, obočí a vousy mu dávaly vzezření albína. Zlomený nos a masité rty mu navíc dodávaly natolik nevrlý výraz ve tváři, že byl Ota rád, že jej nemusel s ničím oslovovat.

“Tak povaleči, nečumíme, makáme! Hlemejždi, Antti, kontrola záložního generátoru. Plašmuška, Strakáč, palebné postavení. Sylva a Ota, vysílačka. Jedem!” Dala si ruce v bok Martina a vystavila tak na odiv vpravdě atletickou postavu. Její jemné ženské rysy mohly někoho zmást a považovat jí za křehkou květinku. Ve svých dvaatřiceti letech však platila za uznávanou a velmi dobře hodnocenou seržantku ve skupině. Stočila si svoje zrzavé vlasy pod baret a hvízdla na Otu.

“Oto, odteď, co Sylva řekne, je pro tebe svatý, jasný?” Kývla tázavě k Otovi.

“Rozkaz.” Odpověděl naprosto vážně Ota a otočil se na Sylvu, která si vybalovala z batohu svoje vybavení. Hackerce oddílu bylo již něco málo přes čtyřicet, hádal by to však málo kdo. Drobná postava, chlapecký sestřih vlasů, drobný obličej a černé oči jí dávaly mladický vzhled.

“Asi tři sta metrů směrem k vrcholu uvidíš obnaženou skálu. U její paty na jižní straně najdeš pod kulatými kameny poklop. Otevřeš ho, vysuneš z něj klikový pohon a pak hezky vytáhneš anténu. A teď mazej, ať to máme za sebou. Až bude vysunutá, rozsvítí se u tý kliky kontrolka. To poznáš. Pak se vrať sem a můžeš si dát voraz.”

Oddíl se čile vydal za přidělenými povinnostmi. Ota vyrazil poklusem do kopce a přesně podle instrukcí nalezl popsané místo. Otočil se k východu. Ten pohled mu vzal dech. Pahýly mrtvých stromů, ani šedo zelená trnitá křoviska, neclonila výhledu do krajiny. Obraz to byl skutečně skličující. Díky nízké vlhkosti a slunci za zády se před ním do dáli rozprostíral apokalyptický, rudým slunkem zbarvený, výjev. Poznával ona místa, která během dvou dní navštívili, z této pozice však uzřel rozměry zkázy, která nenávratně zohyzdila tvář krajiny a vzala tolik životů.

Nyní viděl, jak velké město, jímž dnes projížděli, muselo být. Kdysi majestátní výškové budovy ležely poházené jako sirky. Obrovská městská plocha, jenž dříve žila čilým ruchem, nyní zela prázdnotou, rozrytá obrovskými krátery. Havarovaný supertanker, kilometr vzdálený, odtud vypadal jako dětská hračka. Ze zničeného konvoje u přehrady na tu vzdálenost zbyly jen černé body, o to hrozivější bylo vidět, kolik vozidel bylo zničeno jediným výbuchem.

Odtrhl od toho výjevu oči a vrhl se ke kulatým balvanům u skály. Na první pohled rezavý poklop šel až překvapivě lehce nadzdvihnout. Pod ním se skutečně skrýval vysunovací klikový pohon. Pustil se s chutí do díla. S prvními kapkami potu se začal rozhlížet, kde uvidí nějaký výsledek svého snažení a skutečně nad vrcholkem skály vykukovala špička ocelové konstrukce, která se neúměrně pomalu k Otově tempu vysouvala s každým otočením kliky.

Záda, rameno i celá paže už byly v jednom ohni Ota však stále nepolevoval v tempu. Pravidelné klepání západky, drnčení řetězem hnaného soukolí se slévalo s hlubokým rychlým dechem, kterým držel rytmus. Převod náhle ztuhl a otáčel se jen velmi ztěžka. Světélko na panelu kliky, kterého si až doposud nevšiml, se zeleně rozsvítilo. Spokojeně se napřímil, uvolnil bolest v kříži, otřel si čelo a trochu se lekl, když na něj pohon promluvil:

“Dobrá práce Oto, rychleji to zvládá jen Antti. Teď si běž orazit.” Interkom zašuměl a odmlčel se.

Seběhl v bunkru, kde byl celý útvar v jakémsi neoficiálním pohovu. Marek se Strakáčem seděli na svých batozích, opřeni o zídku palpostu, který osadili stařičkým dvouhlavňovým děktarjevem. Ládovali se z denního přídělu, jako by se neměli dožít rána. Martina, sedící opodál, ukusovala z přídělového chleba, a aniž zvedla oči od mapy pronesla:

„Jez, pij a chčij kdy můžeš. V boji to, až na to poslední, nejde.“

Otu její vulgarita nechávala klidným. Chápal, že to je bojovými zkušenostmi ověřené pořekadlo předávané nejspíše od seržanta k seržantovi.

Uposlechl i tohoto rozkazu a opřel se v sedě vedle Marka. Pozoroval Anttiho, jak jednou rukou se ládujíc, kontroloval provozní náplně v Garbě. Otočil se na Hlemejždě, který dojídal svou porci, a tak jak to udělal každý nováček před ním, zeptal se jej na původ jmen jejich motorových miláčků. První řidič útvaru mu rychle převyprávěl zamilovanou historku o ženě, kterou potkal při útěku z Tábora a která poději zemřela na nemoc z ozáření. Při posledních slovech se Marek se Strakáčem rozchechtali, jak blázni. Hlemejžď se uraženě vydal zkontrolovat palivové články a nechal zmateného Otu napospas jeho cynickým kolegům.

“Heh … Neber si to tak mladej.” Sbíral dech Marek a plácnul Otu po rameni. “Když nastoupila Sylva, tak jí vyprávěl, že to jsou jména jeho mrtvých dcer. Každýmu vypráví úplně jinou historku. Je prča pozorovat, jak mu to lidi do poslední chvíle žerou.”

„Proč se mu říká Hlemejžď, Plašmuš…“

„Marek, mladej, pro tebe Marek.“ Zarazil jej rázně. „Zeptej se ho sám.“ Dodal už méně nabručeně.

Nováček pochopil, že to je součást hašteření uvnitř oddílu a raději to neudělal.

Do podvečerní idyly, pokud se tak dá nazvat posezení na mrtvém kopci nad vyhlazeným městem, náhle vpadla zadýchaná Sylva. Červené tváře a depeše v ruce dávaly tušit, že nepřináší předpověď počasí.

„Na NERDu bylo urgentní hlášení … přímo pro naší jednotku.“ Hlásila přerývavě Martině. Obličeje všech se otočily s tázavým nervózním pohledem k Sylvě. Seržantka stáhla nastavenou dlaň a nechala Sylvu dopovědět. „Je šifrovaná.“ Výraz ve tváři se neklidnil. „Je podepsaná Prométheem.“

Martině ztvrdly rysy v obličeji. Urychleně vstala a z náprsní kapsy vytáhla malý stříbřitý předmět a podala jej Sylvě. Poté vytáhla malý notýsek, zalistovala v něm a ukázala hackerce řádek textu. Ota se nechápavě rozhlížel kolem, aby zachytil i neverbální odpověď na otázku co se to sakra děje?

Jestli mu před tím připadalo, že nálada není Bůhví jaká, nyní klesla na bod mrazu. Čekal pravý opak. Vždyť jim právě přišla zpráva od Prométhea, od PROMÉTHEA sakra! Byl zklamán, čekal alespoň skromné oslavné gesto, zaťatou pěst, něco. Strakáč zachytil Otův těkající zmatený pohled.

„Tak se brzo podíváš do akce.“ Řekl podivně vážně. „To totiž znamená, že jsme v průseru, nebo se do něj nezadržitelně řítíme.“ Dodal, když Ota tázavě povytáhl obočí. Na všech, kromě Anttiho, byla vidět nastalá nervozita. Ten se s neustálým hlubokým broukáním dál věnoval Garbě.

„Někdy mu závidím.“ Loupnul po Anttim Marek pohledem. „Já si stejně myslím, že Prométheus není člověk.“ Pokračoval po krátké odmlce. „Já bych řek, že je to jeden z těch vojenskejch superpočítačů, kerej přežil válku a teď si myslí, že má pokračovat.

„No tak, my ti děkujeme za rozbor situace s filozofickým přesahem a jdeme se radši podívat, co nás čeká.“ Poděkovala jízlivě Martina a převzala si od Sylvy, která se, dnes už podruhé, zadýchaně vynořila z útrob bunkru, svůj stříbřitý přívěsek a srolovaný papírek. Přelétla očima zprávu, vytáhla z kapsy kabátu zapalovač a zametla stopy. Zatímco jí u špiček prstů dohoříval zbytek depeše, shromáždili se všichni v hloučku kolem své seržantky.

„Máme necelý den na to, abychom se přesunuli na kótu 503 – Nádraží. Pojedeme přes noc. Odpočineme si až se dostaneme bezpečně za Malé Pláně. Otázky?“

„Vždyť to je alespoň šedesát kiláků vodsuď. To zavaříme palivový čerpadla, předpokládám, že nepojedeme zrovna vycházkovým krokem.“ Prohlásil Hlemejžď.

„No a ta otázka?“ Utnula řidičovo láteření Martina. „Takže balíme. Jedeme, jedeme, jedeme! Chci viděl trochu pohybu. Brigáda!!!“

„Brigáda!!!“ Odpověděl sborově oddíl.

„What’s going on?” Zaslechl Ota Anttiho.

“We have to travel sixty klicks through enemy territory.” Odpovídal mu Hlemejžď, to už se Ota škrábal svižným tempem k vrcholu.

I když se ukázalo, že ukrýt anténu je mnohem jednodušší než ji vztyčit, oddíl už nasedal na vozidla, než se mu podařilo poklusem dostat zpět. Trochu překvapivě na něj vyšlo místo vzadu na Gertě u děktarjeva.

„Je to tvoje mladej.“ Sklopil zbraň v lafetě Strakáč. „Krátký dávky, hodně si předsaď, tohle neni lehký střelivo. Po odjištění je nutný ručně natáhnout.“ Poklepal na pojistku a bez odjištění zatáhl naprázdno za obě držadla závěrů. Stará zbraň udělala hrozivé klik-klak. „Mě se nezeptáš, proč se mi říká Strakáč?“ Zeptal se výhružným tónem a schválně nastavil Otovi obličej velkou doruda zbarvenou jizvou pokrývající prakticky celou jeho levou polovinu a spodní čelist.

„Nejsem slepej, ani blbej.“ Nevydržel neustálé pošťuchování Ota.

„Heh, konečně se mi začínáš zamlouvat.“ Plácnul jej Strakáč po zádech a usedl na druhé boční sedadlo.

Doposud v sedadle stojící Martina si dopla popruh přilby, poklepala Hlemejžďovi na rameno zvolala: „Kentauři, odjezd.“ Teprve pak usedla zády ke Strakáčovi a žďuchla Otu loktem. „Hlavně klid. Špatně teprve bude.“

První řidič zvedl ruku a kroužením zápěstí se vztyčeným ukazovákem dal Anttimu na pokyn ke startu. Greta ani Garba se nenechaly přemlouvat. Turbíny se poslušně rozhučely. Po ohřátí stroje přešel hukot do svistu. Vzduch za výdechy spalovacího okruhu se začal tetelit.

„Ready to go.“ Ozvalo se hrdelně v Hlemejžďovejch sluchátkách.

„Jedem!“ Odpověděl a stroje, jako by to byli plnokrevníci, natěšení na závod, vyrazily vpřed.

Hned od začátku ani jeden z řidičů svůj stroj nešetřil. Antti hnal Garbu vpředu. Menší stroj s užší kapotáží umožňoval převážet až čtyři pasažéry, dva sedící za sebou po směru jízdy a dva sedící bokem, zády k sobě. Dvojice předních širokých kol umožňovala rychlý a stabilní průjezd nerovným terénem, zatímco hnaná kolo-pásová trojnáprava dodávala dostatek výkonu a rychlosti i v nesoudržném terénu.

Marek sedící za řidičem často vstával ze sedadla a pomáhal Anttimu nalézt schůdnější terén pro jejich zběsilou jízdu. Zároveň s obavami vyhlížel hlídkující drony Defensorů, které se na ně mohly snést naprosto neslyšně se smrtícím účinkem. V pravidelných intervalech signalizoval vozidlu za sebou Čistý vzduch, což jak jednou poznamenal je pěkná blbost vzhledem k tomu, jak to v okolí Malých Plání zapáchá.

Za nimi jedoucí Greta byla robustnější vozidlo, stejná dvoukolová náprava vpředu, vzadu zdvojené pásy umožňovaly bez výraznější ztráty rychlosti uvézt více nákladu. Silnější čelní pancéřování s integrovanými světlomety dodávalo stroji agresivní vzhled. Místo pro původně šest pasažérů, řidič, čtveřice sedících zády k sobě po dvou a místo zadního střelce, si oddíl upravil a místo pro dva pasažéry obětoval ve prospěch improvizovaného nákladového prostoru. Jak již Ota zjistil, tak nejméně pohodlné místo bylo právě sedadlo zadního střelce. Post se nacházel za úrovní všech zadních tlumičů, při nájezdu na terénní vlnu se tak pasažér ještě chvilku pohupoval a proklínal konstruktéry tohoto kostitřasu. Zadní místo mělo ještě další nevýhodu, aby měl střelec výhled na cíl, končilo lehké pancéřování jen kousek za lafetou zbraně a zvířený prach se tak točil za zádí uhánějící Grety. Ota byl tak bezesporu největším polykačem prachu.

Dávno projeli kolem rozbombardovaného města, přehradu plnou jedovatých kalů nechali i s umrlčím konvojem daleko za zády. Terén se otevřel a narovnal. Dostali se do místa, které v jejich mapách neslo jméno Malé Pláně. Otevřená krajina sváděla ke zkrácení si cesty, jenž vedla širokým obloukem kolem celé oblasti. Místo však bylo zrádné hned ze dvou důvodů.

Několika kilometrová oblast kdysi bývala mokřadem. Říkalo se, že pod hladinou během války zmizel celý prapor. Stává se, že pomalu sedající zem odpálí po letech aktivní munici. Ve vzniklém kráteru by se schoval menší dům. Neustále doutnající rašelina nejen, že zhoršovala viditelnost, vynášela též do vzduchu směs štiplavého kouře a jedovatých výparů.

Ještě horší však byla častá přítomnost hlídkujících dronů v severní části oblasti, po jejímž okraji se často proháněly jednotky Fidei Defensorem. Vedení skupiny několikrát zvažovalo možnost udeřit na jednotky Defensorů právě v této oblasti, průzkum však vždy prokázal obrovskou materiální převahu na straně protivníka, a tak se veškeré činnosti omezovaly na pouhé sabotáže a přepadání konvojů.

Po několika minutách jízdy náhle Marek vestoje živě gestikuloval rukou … Kontakt … Vzduch … Martina zkontrolovala prostor na severu taktickým dálkoměrem. Údaje v přístroji ukazovaly letící objekt na azimutu 353, vzdálenost 1.3 km. Mohl to být chuchvalec hustého prachu, se kterým si pohrával vzdušný vír, stejně to tak mohl být Defensorský dron s dvoukilovou náloží, který by byl schopen rozmetat je po okolí.

“Stočte se na jihovýchod.” Přikázala skrze interkom Martina. Vpředu jedoucí Antti pochopil Hlemejžďovu gestikulaci a bez porušení radiového klidu zatočili do hloubi Malých Plání.

Otovi zmizelo zapadající slunce z výhledu. Namísto toho viděl, jak stále větší část oblohy ukusuje tma. Hlemejžď se ještě dobrou půlhodinu snažil jet za pomoci noktovizoru. Díky tempu, jenž se stále snažili držet, se však jízda proměnila v jakousi předválečnou pouťovou atrakci zvanou horská dráha. Řidič se již nevyhýbal, nebo spíše nestíhal, malým kráterům a projížděl, Ota jej podezříval, že radostně, skrz ně. Po té, co se však jen těsně vyhnuli převržené dodávce, usoudil, že rizika převažují nad zábavou a rozsvítil kombinované světlomety. Jízda se o poznání zklidnila.

Takto uběhla téměř další hodina. Rovinatý terén, který narušovalo jen pár vrcholků, zřídka kdy budova, či vozidlo se za zvuku hvízdání turbíny míjel kolem utopen ve tmě, jenž prořezávaly uzoučké kužely krytých světel. Ota ucítil poklepání na rameno. Tlumené červené osvícení otevřené kabiny stíralo rozdíly mezi barvami. Seržantka k němu byla otočená čelem a gestem se dotazovala jestli slyší. Vyzkoušel zásuvku interkomu, ale výsledkem bylo jen zakřupání ve sluchátkách, zavrtěl hlavou. Kontakt … připravit k palbě. Rozkázala, načež stroj v utažené pravotočivé zatáčce zastavil za něčím, co býval železničních násep soudě podle převrženého vagonu opodál, u kterého zastavil Antti Garbu. Než zhasli všechna světla, bylo vidět jak se levý bok stroje naježil zbraněmi.

Ota otočil mířidla zbraně na okraj jejich úkrytu, odjistil a natáhl. Spušťadlo poskočilo k jeho palcům. Cítil, jak se vozidlo lehce naklonilo, jak i jejich posádka zaujala pozice, opřeni o levý bok pancéřování.

Každý slyšel jen vlastní dech v a praskání chladnoucího motoru. Celé dlouhé minuty se nic nedělo. Klesající teplota pomalu zalézala za nehty a chladila na ohřátých zádech. Kdosi si odkašlal. Čas se natahoval, jako by byl z gumy. Další minuta se provlekla kolem. Ota pootočil zbraní, aby si trochu předsadil, neboť se mu zdálo, že ve tmě před sebou zahlédl pohyb. Zoufale se otočil, aby gestikuloval ostatním. Uvědomil si, že vidí jen obrysy Strakáče. Hlemejžď by mohl mít nasazený noktovizor. Pomyslel si a ukazoval do směru, ve kterém viděl pohyb. Otočil se a opět spatřil nezřetelný pohyb před sebou. Přímo před ním musel někdo, nebo něco stát! Byl to ten pocit, kdy víte, že se na vás někdo dívá. Když se v takovou chvíli otočíte, tak se většinou setkáte s pohledem člověka, který na vás prostě náhodou kouká. Ze všech si se snažil zaostřit. Těkal očima ve snaze zachytit další pohyb, nebo známý obrys. Sundal jednu ruku z držadel a pomalu jí natahoval před sebe. Rozevřel dlaň, aby se dotkl neznámého.

Náhle ucítil dotyk na rameni natažené ruky. Někdo jej chytil a pevně stiskl. Vylekalo jej to, na druhou stranu mu to dodalo pocit, že tu je s ním někdo z masa a kostí. Otočil pomalu hlavou. Z černočerné tmy vystupoval odlesk na optice noktovizoru. Někdo z posádky byl přikrčen těsně k jeho obličeji. Ota se otočil, aby se zpět zahleděl do tmy. Onen vtíravý pocit cizí přítomnosti byl však pryč. Ještě chvilku takto vydrželi, načež se ze tmy konečně vynořily červené siluety postav a vybavení Grety. Martina ještě několik vteřin držela ruku na vypínači vnitřního osvětlení. Nejspíše řekla něco do interkomu, protože Strakáč s Hlemejžďem uložili zbraně a sedli si. Ota bezmocně zalomcoval zástrčkou svého interkomu, odměnou mu bylo opět nepříjemné praskání a šumění. Strakáč si všiml jeho počínání a signalizoval mu Čistý vzduch. Dodalo mu to klidu, i když měl nervy stále za pochodu.

Oddíl Kentaur se opět dal do pohybu. Řidiči zpočátku nechávali stroje zahřát, takže jejich jízda nebyla tak divoká. Vydrželo jim to celých deset minut. Ještě hodina a půl jízdy je dělilo od trosek vesničky na okraji Malých Plání. Za celou tu dobu nikdo nepromluvil nahlas.

Vozidla se vyškrábala do poměrně příkrého svahu pod prvními budovami. Řidiči zamířili naučenou cestou k jižnímu okraji obce. Bylo poznat, že oba jedou po paměti. Jejich cesta, jak se ukázalo vedla k bývalé prodejně obuvi, jak hlásal reklamní nápis nasvícený světlomety Garby. Strakáč poplácal Otu po zádech a popohnal jej s vysedáním.

Doběhli k rozměrné ceduli, která jak se ukázalo byla připevněna k masivní dřevěné desce. Přiběhnuvší Marek mávnul na dvojici a ohnul se ke spodnímu okraji tabule. Nyní si Ota všiml ukrytých madel. Rychle pochopil, sehnul se a ve třech s notnou dávkou úsilí nadzdvihli tabuli na masívních pantech. Deska byla na zadní stěně pobita ocelovými plechy, což vysvětlovalo onu váhu.

Do odkrytého prostoru dřívější výlohy zajela postupně Garbo i Greta. Poklopili těžkou bránu. Marek se Strakáčem ji na několika místech zajistili. Zvuk zasouvaných závor jako kouzlo prolomilo tísnivou bariéru mlčení.

„Tak jsme tady Kentauři. Bez ztráty kytičky.“ Plácla Martina Hlemejžďe po rameni. „Po takovýhle jízdě jsem ráda, že nemám koule, nejspíš bych je měla naplacato.“

Napětí konečně začalo povolovat. Obličeje vykouknuvší zpod šátků a šál, chránící je před prachem cest, se dokonce unaveně usmívali. Pocit bezpečí byl velice nakažlivý a okamžitě dostal i Otu. Najednou z ničeho nic zjistil, jak jej bolí záda a prsty. Několikrát rychle otevřel a sevřel pěst, do níž se mu po několikahodinovém křečovitém svírání rukojetí pomalu vracelo teplo a cit.

Řidiči se okamžitě pustili do pravidelné údržby svých plechových miláčků. Sylva vytáhla z batohu veliký blok s tabulkou a začala do ní vyplňovat údaje. Marek se Strakáčem okamžitě zaujali pozici v pololehu na rozpadlé sedačce a začali se horlivě uvelebovat. Martina si před ně stoupla, založila ruce v bok a nasadila úsměv, jako by přistihla dva uličníky kouřit na záchodě.

„Koukám, že se všichni pustili do svých povinností.“ Řekla káravým vychovatelským tónem.

„No, já vim, že hlídkujeme. První hlídku má mladej.“ Odpověděl okamžitě, trochu ublíženě, Marek.

„Takže ty máš poslední, Plašmuško.“ Ušklíbla se a připojila se k Sylvě.

„Támhle je takový … křesílko.“ Kývnul Strakáč bradou k podivně vypadající hroudě zpuchřelé koženky. „Za dvě hodiny mě vzbuď a ne, abys usnul.“ Podložil si hlavu zpola vyprázdněným ruksakem.

Ota se přiblížil ke té věci s opatrností, kdyby jej snad chtěla sežrat. Ukázalo se, že v tomto kusu nábytku se usnout opravdu nedá. Vzhledem ke své výšce měl kolena nepohodlně vysoko, navíc jej cosi tlačilo do zad. Vytáhl z odloženého batohu sadu na čištění zbraně a pokusil se alespoň o základní očistu svojí karabiny.

„Správně, zbraň je nejvěrnější přítel vojáka.“ Pronesla Martina tichým hlasem, když se po nějaké chvíli přikradla k Otově sezení. Hluk z údržby Grety a Garby už utichl. Jejich výfuky již přestávaly vydávat tiché pink pink. Markovo oddychování se začalo měnit v chrápání a zvuky zvenčí se začaly zdát být čím dál hlasitější. Ota se otočil v křesílku a spatřil, jak má seržantka unavený, ale laskavý, obličej.

„Cos tam viděl?“ Sedla si Martina do tureckého sedu vedle něj. Ota přesně věděl na jaký okamžik se jej ptá. Náhle se mu znovu vybavil ten pocit. Po zádech mu přeběhl mráz a na předloktích mu vyskočila husí kůže. Sklouznul pohledem zpět k rozložené zbrani a zamlkle několika tahy pročistil již tak čistou komoru. Nadechl se, ale nevěděl, co říct. Podíval se Martině do jejích hnědých očí.

„Antti říkal, že zastavil protože zahlédl pohyb na náspu. Obával se, že tam číhají drony.“ Pokračovala se zvídavým výrazem.

„Mmm … taky se mi zdálo, že se tam něco hýbe.“ Neřekl celou pravdu a dál předstíraně čistil zbraň.

Martina vstala, usmála se a podívala na hodinky.

„Za hodinu a půl budíš Strakáče. A teď dej rychle dohromady tu karabinu. Z rozebrané zbraně se nedá střílet.“

Ota jen přikývl a než Martina stihla dojít ke své přikrývce, zkoušel už potichu hladký chod závěru.


Někdo s Otou třásl. S leknutím otevřel oči, aby zjistil, že to je pobavený Marek.

„U tebe by se klidně dalo vystřelit z děla, co?“ Pustil jeho paži a vydal se k ostatním, kteří seděli kolem prodejního pultu, na němž dokonce ještě stála pokladna.

Utřel si rukávem zpocené čelo a přejel si rukou po zipu bundy. Byla mu neskutečná zima. Zkontroloval, jestli nemá horečku, v maličkém zrcátku zkontroloval bělmo a jazyk, aby vyloučil možné příznaky otravy. Vše bylo v pořádku, tak proč se cítil, jako by na něm na noc zaparkovali Gretu? Oklepal se, poplácal se křížem dlaněmi po ztuhlých pažích.

„Dobré ráno Růženko.“ Sylva před Otu postavila malý kalíšek horkého tmavého nápoje. Zatvářil se nechápavě, nicméně přijal nabízený životabudič. Chutnal sice hrozně, ale teplo, rozlévající se jeho tělem bylo neskutečně příjemné.

„Dobré ráno, máme hnusných pět ráno. Za dvě hodiny bychom se měli na Nádraží potkat s dalšími dvěma oddíly. Jak to tak vypadá, bude nám přidělen nějaký naléhavý úkol. A ano, včerejší zpráva byla skutečně od Prometea. To je vše, co víme.“ Odmlčela se Martina a zkontrolovala čas. „Za patnáct minut vás chci vidět v sedle.“ Rozpustila ranní dýchánek.

Ota třikrát silně fouknul do horké tekutiny a dopil jí. Nad návalem trpkosti zkroutil obličej.

„No no …“ Usmála se Sylva. „Brazilská to holt není.“

„Děkuju.“ Řekl Ota a zase měl pocit, že mu uniká nějaká narážka, což se mu u této osoby stávalo často.

Sehraný tým se skutečně do deseti minut dokázal zabalit a o minutu později pokládali Ota, Marek a Strakáč těžkou falešnou reklamní tabuli. Ulici začalo zalévat mdlé ranní světlo, které zápasilo s nepřirozeně hustou mlhou, i když co je dnes přirozené.

Oddíl stál v hloučku okolo seržantky. Greta s Garbou stály stranou a jejich turbíny tiše hučely.

„Cestu na Nádraží známe. Tady bychom neměli čekat žádné překvapení, jsme poměrně daleko od Defensorskejch tras. Kdybychom něco zahlédli, schováváme se, nesmíme se prozradit. Kdyby tu nedej bože rejdili Defensoři na něčem rychlim, pakujeme se přímo na jih, ať je nevedem k Nádraží. Kdyby se za nás pověsili, opětuje střelbu jen zadní střelec.“ Píchla ukazovákem směrem k Otovi. „Kdyby se sem zatoulal nějakej dron, tak vozidla od sebe a střílej všichni. Nahoře nikdo z našich nebude.“ Strakáč se pobaveně uchechtl a otočil se na Marka. „Nemusím vysvětlovat, že je den, takže budeme vidět, naštěstí oni taky. Tak do sedel Kentauři. Brigáda!!!“

„Brigáda!!!“

Posádky nasedly a sotva usedla Martina, jako poslední, stroje vyrazily vpřed klikatou ulicí, jenž se táhla přes celou obec.

„Je ti jasný, že když by se něco semlelo, máš v rukou naše zadky.“ Ozval se Strakáčův hlas ve sluchátkách. Hlemejžd se musel skutečně činit. Pomyslel si Ota.

„Na mě se můžete spolehnout.“ Odpověděl vážně.

„A ty na nás.“ Odpověděl o poznání méně popudlivě Strakáč a zaklepal Otovi na přilbu.

Sotva se trochu vzdálili od obce, potvrdil si Ota svojí domněnku. Vesnice stála v zářezu mezi dvěma mělkými terénními vlnami. Cokoliv, co přesahovalo svou výškou severní svah, bylo zarovnáno jako klasy kosou. Marně si snažil představit, jaká zbraň by tohle mohla mít na svědomí.

Vesnice se ještě několikrát ze strany na stranu mihla na obzoru, než zmizela za zvedajícími se kopci. Svahy byly pokryty popadanými šedými kmeny, jako by někdo učesal kopec obřím hřebenem.

Za hodinu a půl projeli ještě dvěma městečky na pohled k nerozeznání. Většina domů bez střechy a oken, zdi zbrázděny stopami kulek. Ulice lemovaly vraky automobilů, nezřídka ohořelých, rezivějících vystaveny nemilosrdnému počasí. Na první pohled náhodně rozmístěné kontrolní body, obložené pytli s pískem, byly do jednoho rozervány mohutnými výbuchy. Čas už milosrdně ukryl většinu těch, kteří se ukrýt nestihli.

Dojeli k místu, jemuž náležela kóta 499, familiárně přezdívaná U Pilota. Na svahu za městem ležela, na okolní poměry nedotčená, přední třetina trupu nákladního letadla, špicí čnící k vrcholu. Celá část zbývající část letounu se nacházela rozesetá severním směrem v širokém pruhu dlouhém téměř půl kilometru. Pilotní kabina se za letu musela odlomit, neuvěřitelně měkce dosednout a vyorávajíce mělkou brázdu dojet až na svah, kde se zastavila.

Greta s Garbou dorazily pod vrchol svahu. Pilotní kabina pozbývala okének. Plechy chránící kokpit byly ty tam. Marek, stejně jako, když sem dorazili kdykoliv před tím, si ještě před zastavením stoupl a naprosto ukázkově zasalutoval kostře pilota stále držícího knipl.

Pokaždé pak debatovali se Strakáčem a Hlemejžďem, jak je možné, že má pilot na sobě sice opršenou, ale stále celkem zachovalou uniformu. A co se mu stalo, že po přistání neodešel. Jednu takovou debatu utnula celkem rázně Sylva majíc plné zuby toho, jak to dokola rozebírají, když jim řekla, že pilot nejspíše zemřel na vnitřní krvácení po nárazu na zem. Takové vysvětlení bylo příliš jednoduché a bez závoje tajemna, a tak dál rozvíjeli svoje vymyšlené historky o tom jak pilot do poslední chvíle bojoval s řízením, aby se nezřítil na město a za to je jeho tělo ušetřeno a zůstává památkou na hrdinský čin.

„Kentauři, čeká nás závěrečná jízda. Dolů z kopce, ke kolejím, kolem sídliště až k Nádraží. Dlouho jsme tu nepotkali žádné bandity, to neznamená, že to dneska nebude jiné. To platí i pro Defensory. Na Nádraží se máme setkat s dalšími oddíly. Nevíme s kolika a se kterými. Hlavní je se nepostřílet. Bezpečný signál je Červená.“ Martina zdvihla levou ruku se dvěma vztyčenými prsty. „Plašmuško, pojedete vedle nás, budeš dělat návodčího, kdyby se něco posralo. Odjezd!“ Stroje hbitě vyrazily přes vrchol.

Obzor na východě dostal šedozelený nádech. Vzduch dostal dráždivou železitou vůni. Z vrcholu kopce se oddílu otevřel pohled na další mrtvou metropoli. Počet obyvatel před válkou dosahoval téměř k milionu. Jeho nynější čtyřnozí obyvatelé se proháněli ve smečkách lovíc se navzájem. Kříženci psovitých šelem poznamenaní účinky toxických a radioaktivních látek byli mnohdy stejně nebezpeční jako bandité brázdící tyto oblasti.

Při jižním okraji města vedl trojnásobný železniční koridor. Sloupy trolejí, rozviklané do všech možných směrů, lemovaly trať z jedné strany kryté betonovou bariérou. Už z dálky bylo vidět, že umění graffiti přežilo až do dnešních dob. Hesla, symboly a obrazové výjevy nesly podobná témata. Smrt Defensorům, Mesiáši oroduj za nás, Prométheus!

Ota se snažil číst úderná hesla, které jejich autoři křiklavými barvami vyvedli na vysoké betonové bariéře. Stále prašnější cesta to však prakticky znemožňovala. Mihly se kolem tří obrovských výjevů znázorňující andělsky okřídlenou bytost v bílém rouchu s umrlčí lebkou namísto tváře, jak sestupuje z nebes jedné ruce planoucí meč a druhou ruku s prsty nataženými v žehnající gesto. Druhý výjev znázorňoval onu andělskou bytost v souboji se zástupem Defensorů doprovázených démonsky znetvořenými humanoidy. Na třetím výjevu bytost klečela, roucho zborcené krví a z prázdných očních důlků jí kanuly krvavé slzy. Pod silou toho posledního výjevu mu přeběhl mráz po zádech. Ještě vteřinu hleděl do toho uslzeného pohledu, pokřižoval se a šeptem dodal:

„Mesiáši, nechť milosrdenství Tvé se dostane prosebným, Tvůj hněv marnotratným, odpuštění kajícným a láska všem . Amen.“ Zarecitoval poslední dva verše motlitby.

„Amen.“ Překvapila ho sborová odpověď v interkomu. Nejspíše omylem nechal zapnutý volný odposlech, když zapojoval sluchátka.

„Má to sílu, co?“ Přitakal Hlemejžď, kterému se obraz nyní vynořil ve zpětných zrcátkách.

„Dostane se ti mojí lásky, jestli se budeme takhle courat.“ Popohnala jej seržantka načež se stroj dvěma ladnými zatáčkami vyhnul hromadám suti a vyjel na obslužnou železniční komunikaci.

Cesta podél trati se v těchto místech změnila v solidně vypadající asfaltku. Nic tedy nebránilo tomu, aby se Greta s Garbou rozjely na plné obrátky. Sporadicky stojící nízké protihlukové stěny se začaly míjet závratnou rychlostí. Sloupy železniční trakce se míhaly v rychlých pravidelných intervalech. Svištění turbín se ustálilo, dosáhli maximální rychlosti.

Pocit rychlé jízdy v dobrém terénu byl opojný. Bohužel trval relativně krátce v porovnání se včerejší zběsilou jízdou. Oddíl odbočil od kolejí a zamířil k pobořené budově, jenž dříve bývala hlavní nádražní stanicí. Modrobílá cedule nad vchodem byla k nepřečtení. Nápis STOP na stěně z prken postavené v navršené hromadě suti před hlavními vraty byl však více než pochopitelný.

Kapitola druhá

Vskutku majestátní, více než dvě stě let stará budova i přes svůj zubožený vzhled a poničenou výzdobu šířila jakousi auru důstojnosti. Široká stavba se třemi patry oken měla stále střechu, což bylo v těchto končinách velice neobyčejné. Veliká kopule uprostřed, na kterou navazovaly dvě klenuté střechy odolávající rozmarům počasí a agresivního deště, byly stále pobité měděným plechem, jenž v dlouhých pruzích barvil honosnou fasádu nazeleno. Dvě sochy z bílého kamene ve skoro čtyřmetrových výklencích po stranách vstupní brány musely vypadat úchvatně, než se staly terčem cvičné střelby. Symbol železniční dopravy, obrovské loukoťové kolo s okřídlenou osou, navzdory všemu přetrval v podstatě bez úhony a dál zdobil korunu oblouku vjezdu.

Martina a Marek zdvihli ruce ve smluveném znamení. Motory temně hučely. Zvuk se odrážel od stěny budovy a naplňoval široké prostranství. Po nekonečně dlouhých vteřinách se v průzoru barikády objevil červený pruh látky a zatřepetal se v lehkém vánku. Turbíny se opět rozbzučely.

Oba stroje v utaženém oblouku objely barikádu, aby zajely do otevřených vrat. Odtud si mohl Ota prohlédnout krytý ochoz za stěnou, kterou střežila trojice členů Brigády, stále ostražitě sledující otevřený prostor skrze úzké, zpředu prakticky nepostřehnutelné průzory. Další dva muži střežili prostor širokého vjezdu ze stanoviště obskládaného pytli tmavě zelené barvy.

Řidiči zaparkovali Gretu a Garbu do vykachlíkované místnosti sloužící původně jako čekárna, soudě podle zdemolované stěny s elektronickými panely nesoucí oprýskané nápisy Odjezdy a Příjezdy. Motory konečně ztichly. Ota pozoroval, jak se k nim blíží trojice kolegů, dokud jej Strakáč nepopohnal s vysedáním.

“Martino!“ vrhnul se s radostným objetím na seržantku vysoký blonďatý muž.

“Ráda tě vidím, ty stará vykopávko,“ nenechala se zahanbit a vší silou opětovala uvítací sevření.

“No, kde jsou moje způsoby,“ promluvil k ostatním poté, co se navzájem propustili z uvítacího sevření. “Seržant Táborský, oddíl Pelikán,“ zasalutoval a divadelně pokynul rukou. “Vítejte na Nádraží. Dorazili jsme časně z rána, v kuchyni by mohlo už být něco k snědku, tak se nenechte dlouho pobízet.“

Zmínka o teplém jídle udělala svoje. Oddíl se bleskově odstrojil a pouze se svou zbraní a miskou, ešusem, či jinou nádobou, spěšně vyrazil za zdrojem vůně, jež pomalu naplňovala malou místnost. S výjimkou Martiny, která teď už s váznou tváří debatovala se seržantem Táborským.

U okénka, které skutečně původně sloužilo k výdeji jídla, se již vytvořila krátká fronta.

“Stando, Marku? Vy jste tu taky?“ zatvářil se udiveně mladý desátník na konci fronty. “Co se to tady na nás připravuje?“ Ota si na rukávu jeho uniformy všiml výšivky znázorňující planoucího ptáka.

“No, tak jestli zavolali i vás, tak to asi potřebujou někde vytřít na záchodě, ne?“ zavtipkoval přátelsky Marek. Žena stojící vedle desátníka se na něj s opovržením zašklebila.

“Rádi tě, Jindro vidíme … živýho,“ připojil se Strakáč s úsměvem do debaty.

“No no, hlavně, že vy jste živý. Na těch svejch prskoletech jste vidět na kilometr daleko.“

“Vidět nás můžou… ále nechytěj,“ zakřenil se Marek. “Nezdržuj, mám hlad,“ popostrčil desátníka k okénku.

Z kuchyně jim byla vydána nevábně vypadající, ale celkem vonící kaše s kusem tmavého mazlavého chleba. Ve skupince si sedli na různobarevné umělohmotné přepravky povalující se prakticky po celé ploše místnosti, sloužící právě jako provizorní židle, stoly a dokonce přepravky.

“Promiň, nepředstavil jsem se. Jindra Vrba.“ Podal Otovi ruku velkou jako lopatu. “Tohle je naše Maruška,“ řekl s domácký nádechem a kývnul lžící s kaší k ženě, která s nimi stála frontu.

Marie,“ opravila jej dosti chladně.

“Ota Najbrt,“ kývnul oběma a zahleděl se na Marii. Šel z ní docela strach. Nevypadala nijak hrozivě, výraz ve tváři a neskutečně chladný pohled mu však způsoboval podivné mrazení v zátylku. Také za to také mohla zkrácená dvouhlavňová brokovnice s ocelovým tloukem namísto rukojeti. To byla zbraň na hony vzdálená moderním karabinám nebo pulzním útočným puškám, bezesporu však velmi účinná.

“Fakt by mě zajímalo, proč je nás tady tolik. To smrdí. Vysyp, co máte,“ zabručel Strakáč.

“Prométheus nám psal, že tu někdo potřebuje přebalit, sami jste to řekli, tak jsme mysleli, že vy,“ odpověděla Marie. Tón, jakým to řekla, však nedával moc prostoru na to, považovat to za vtip.

“Marie má v podstatě pravdu. Víme pendrek. Příkaz od Prométhea, ať sem naklušeme, nic víc. Dva dny jsme na nohou. Museli jsme kvůli tomu obejít skoro celý Laguny. Nesnášim gasmasku,“ zaškrábal na dně ešusu Jindra. Olízl labužnicky lžíci a zašermoval s ní ve vzduchu. “Štír, Fénix, Pelikán a Kentaur. To máme dohromady asi… padesát lidí. Asi třicet se zbraněmi. Útok na Tábor?”

“To je kardinální blbost!” rozčílil se Strakáč. “Než bychom se dostali k plotu, tak je nás půlka.”

“Na Tábor? To si nemyslím. Tohle sice není náš píseček, takže to tu úplně neznám, ale pokud vím, tak nejbližší Tábor je na sever od Malejch Plání a to je docela kousek. V tom bude něco jinýho,” zašklebil se nesouhlasně Marek. “Spíš zaútočíme na něco v pohybu. Nicméně souhlasím, že to bude něco většího.”

“A co skupina banditů?” vmísil se do debaty Ota.

“Eh, ty vezmou roha sotva se ukáže víc jak deset lidí pohromadě,” zavrtěl hlavou Jindra. “Navíc Marušku by asi hrozně mrzelo, že už celý týden nenakopala žádný černobílý zadek.” Zakřenil se k Marii, která na hleděla bez náznaku pobavení. Otu opět zamrazilo, vypadalo to, že by to Marii nemrzelo, ale neskutečně štvalo. Ten pohled s jiskrou nenávisti, kdykoliv někdo jen náznakem zmínil Defensory, byl skutečný a upřímný. Bylo to zvláštní, ale Marie Otu čímsi přitahovala. Nikoliv vzhledem, byť to byla vskutku pohledná žena. Cítil, že za tou chladnou, ocelově pevnou stěnou je čímsi zmítaná osobnost. Toužil tou oponou proniknout a zjistit, co stojí za tím hněvem a zklidnit jej.

“Čím jste byla před válkou?” vpadnul do rozpoutané vášnivé debaty Jindry a Strakáče vlídným hlasem, který způsobil, že najednou všichni zmlkli a podívali se na Otu, jemuž se ve tváři usídlil neuvěřitelně uklidňující výraz.

Marie se mu podívala přímo do očí. Nenávist se kamsi vytratila a rysy jejího obličeje se najednou nezdály být tak nevlídné.

“Nepamatuju si to,” odpověděla a lehce se usmála. Vstala, vzala do jedné ruky misku a do druhé tu strašlivě vyhlížející zbraň, a aniž by kdokoliv co řekl, odešla. Kouzlo okamžiku náhle pominulo. Marek, Strakáč a Jindra se na sebe podívali s otázkou na rtech, zatímco Ota dál hleděl na to, jak Marie odchází.

Trapné mlčení naštěstí prolomila Sylva.

“Pusťte nás sednout a udělejte místo i pro ty dvě hrdličky.” Přisunula nohou dvě přepravky, držíc v ruce dvě poloprázdné misky.

V závěsu jdoucí Hlemejžď se tvářil nadmíru unaveně. Po třech dnech řízení se sotva ploužil. Kdo se však tvářil jako sluníčko, jako finské sluníčko, byl Antti, jenž šel po boku ženy středního věku a nesl jí ešus.

“Jsem netušil, že je na starší,” abručel polohlasem Marek, načež se se Strakáčem rozesmáli.

“Pitomče,” žďuchla do něj Sylva.

“Že ty sis na něj myslela sama?” zdvihnul lišácky obočí Marek. Následoval tentokrát hlasitý výbuch smíchu všech přítomných.

Hlemejžď s funěním přisunul před Sylvu dřevěnou bednu, aby si nově příchozí mohli pohodlně přisednout.

“Ahoj, já jsem Iveta,“ představila se Anttiho, očividně, partnerka. Ostatní ji sborově přivítali a stále se trochu pobaveně dívali na ne zcela symetrickou dvojici, co se věku týče. Pár si sice přisedl do skupiny, ale okamžitě začal lámanou angličtinou potichu tokat.

“Hele, už víte, co se tu děje? Zkoušeli jsme něco vytáhnout od Štírů, ale ti buď taky nic nevědí, nebo nemůžou nic říct,“ řekl unaveně Hlemejžď.

“Vypadá to na nějaký bonbónek,“ mlasknul Strakáč a labužnicky se svalil zády do přepravky za sebou, což si mohl při své výšce dovolit. “Dejte mi vědět, až tu budou Defensoři,“ přehrnul si srolovanou vojenskou čapku přes oči.

“Až se Vaše veličenstvo vyhajá, tak by se mohlo uráčit jít nafasovat střelivo a možná nějaké další zásoby,“ ozvalo se těsně na Strakáčovou hlavou. Ten si prstem odhrnul čepici z jednoho oka.

“Sakra, Martino, jak to děláš?!“ Zatvářil se ublíženě. “Teď jsem se natáh.“

“Čekala jsem celou dobu za rohem,“ vykulila žertovně oči. “A zkuste vyrazit z Pelikánů nějakou zbraň pro Otu. To eMko je sice spolehlivý, ale z minulýho století.“ Přehrnula Strakáčovi čapku přes obě oči a spěšně odešla kamsi do hloubi haly.

“Nevíte někdo, co to znamená ve finštině naida?“ zeptala se Iveta, načež Antti po všech vyplašeně zatěkal pohledem. Ota si všiml, jak se Hlemejžď i přes všechnu tu únavu lehoučce pousmál.

“Promiň, na poslední hodině finštiny jsem byl už před lety,“ zažertoval Marek. “No nic… Voják se stará, voják má.“ Plácl se po stehnech, vstal a spěšně se vypařil.

Ještě pár minut si v tichosti užívali vzácnou chvilku klidu, společnosti a skromného jídla. Tu a tam se podívali jeden na druhého a navzájem si uvědomovali křehkost okamžiku. Slunce se nějakým zázrakem probilo skrz šedavou hradbu mraků a zalilo halu světlem, zbarveným vitrážemi nad průchody k nástupištím. Všichni se jako na povel zahleděli na skleněnou mozaiku znázorňující prastarou parní lokomotivu a život na nádraží.

“Pěkný, co?“ prolomil hradbu mlčení Jindra. “Nechcete se v klidu mrknout do skladu?“ dodal nakonec a podíval se přímo na Otu. Ten pochopil, že se nikomu nechce zvedat, ale zároveň čekají, až to konečně někdo udělá. Sklouznul pohledem ke svojí karabině a opatrně ji uchopil. Nějak se mu s ní nechtělo rozloučit. Vyfasoval ji při nástupu do Brigády, vnímal ji skoro jako odznak, součást uniformy.

Vstal a zavdal tak impulz ostatním, kteří se stále ještě snažili oddálit návrat do tvrdé reality. Humornou vložku zařídil Strakáč, jemuž se nepodařilo napoprvé zvednout z plastové přepravky, tak se překulil bokem jako želva. Jakmile se malý, ale o to rozčílenější muž postavil, sjel všechny hrozivým pohledem, jenž však měl nulový účinek.

“Jdem.” Mávnul nasupeně na Otu a rázně vykročil ke schodišti vedoucímu do podchodu. Ota se přemohl, smazal si z obličeje pobavený výraz a společně s Jindrou jej následovali.

Podzemní chodba vedoucí k nástupištím, byla po dvaceti metrech zavalena. Zbytek byl však naprosto nedotčen. Dlaždičky krémové barvy, doplněné pruhem červené, modré a zelené barvy, sloužící pro navigaci cestujících, sloužily nyní k třídění hromady zásob dle druhů. Světlo v chodbě zajišťovala trojice nástěnných svítidel, jejichž jas kolísal v pravidelných vlnách s výkonem agregátu umístěného kdesi poblíž.

“Ahoj Jindro,” mávnul na příchozí zavalitý muž, druhou ruku ležérně položenou na rukojeti pistole.

“Čau, Ríšo. Pavle, ahoj. Už balíte?” zeptal se postaršího skladníka, jenž právě zavíral bednu plnou oblečení a rozličných postrojů.

“Ahoj Jindro. Táborský nám řekl, že se máme připravit na odchod.” Pokrčil rameny a poznamenal si tužkou do desek stav zásob.

“To jako úplně?” zeptal se při pohledu na zavřené bedny seskládané na sebe. Odpovědí mu však bylo jen další pokrčení ramen. “Tady kluci z Kentaura by tu měli nafasovat nějaké nádobíčko, nevíš o tom něco?”

“Mmm hmm. Támhle to maj,” vykoukl nad obroučkami brýlí a píchnul tužkou k vojenskému pytli.

Strakáč se s nedůvěřivým výrazem sehnul k připravenému materiálu. Hned jak pytel otevřel, vyloudil ze sebe nespokojené zamručení.

“Filtry?! Do jaký prdele to zase pojedem?” Převrátil v ruce jeden kotouč a zlostně se podíval na skladníka.

“Promiň, kamaráde, bonboniéry tady nerozdávám. Jestli máte filtrů dost, tak nech bejt.”

Strakáč pytel okamžitě hodil na záda křížem přes ramena, vědom si toho, že v důsledku nafasoval něco, co se jen tak nerozdává.

“Máte tam tři pro každýho, takže dvacet čtyři pro osm lidí. Jsou tam dvě krabičky šest osmiček a dvě krabičky sedm šedesát dva do tý vaší blázniviny, pár světlic a dva kouřový granáty.”

“Díky,” poděkoval okamžitě, když si všiml, že se Ota nadechuje, možná aby jej opravil. “Nenašla by se tady ještě nějaká stříkačka, tady pro mladýho?” Ukázal palcem ke karabině.

“Hele tady fakt není žádná sámoška,” zatvářil se stařík nespokojeně a se zdviženým obočím opět vykoukl nad brýlemi. “Uka mi, co to máš.” Kývl a odložil blok na improvizovaný stolek. Ota zhoupl karabinu z ramene a podal jí s lítostivým výrazem skladníkovi.

“Promiň, ale… Kdes to vyhrabal?” zeptal se udiveně a zručně vyzkoušel závěr. “Čistá jak zrcadlo, všechna čest.” Kývnul pochvalně na Otu.

“Nafasoval jsem ji.”

“Očividně se jí chtěl někdo zbavit. Třicítku kalibr už jen tak neseženeš. Jak jsi na tom s muškou?”

“Je dobrej. Hodně dobrej,” odpověděl pochvalně namísto něj Strakáč. “Žádná zbrklá palba od boku. Pěkně v klidu.” Pokývl a Ota ve své výšce ještě trochu polichoceně povyrostl.

“No a co byste řekli na tohle?” Vytáhl z kapsy svazek klíčů, za který by se nestyděl kdejaký kastelán. Zatočil po modrém pruhu dlaždiček a zašel do chodby vedoucí k nástupišti číslo jedna. “Není to zbraň pro nějaké trdlo, co bude kropit všechno kolem,” nesl se zvuk vykachlíkovanou chodbou společně s cinkotem hledání správného klíče. Po druhém zakletí se konečně ozval zvuk odemčeného zámku. “No pojď sem,” řekl Pavel láskyplně, aby se vzápětí vynořil zpoza rohu se zbraní, která byla dokonce ještě v originálním plastovém obalu. “Pořád ji tahám s sebou sem a tam jak třínohýho psa. Je to poloautomat, co umí pěkně kopat, tak nad ní každý ohrnuje nos. Při tvým stylu střelby a postavě ideál.”

Položil zbraň na dlouhou bednu a malým vyhazovacím nožem, jenž se mu skoro zázračně zjevil v ruce, přejel třikrát po plastovém obalu. S citem umělce, představujícího vrcholné dílo, vytáhl zbraň na světlo, které jako by čekalo zrovna na tuto chvíli a přidalo na jasu.

“Je to krátká verze britský AX třistapadesátky. Tenkrát si někdo asi řekl, že by bylo fajn udělat ze snajperky poloautomat.” Zakřenil se nad svým přednesem, ale hlavně při pohledu na Otovy oči. Nemusel nic říkat, ale pohled už prozradil, že jeho bývalá milenka je již zapomenuta a že si již našel novou. “Ráži asi neuhádneš. Krátká tři tři osm magnum. Zamiř na cíl, vystřel, zamiř na další cíl.” Zazubil se a podal zbraň Otovi.

Váha jej maličko překvapila. Na to, jak vypadala zbraň robustně, byla poměrně lehká. Závěr, mastný od konzervační látky, šel ztuha. Prohlédl si ovládací prvky a vyzkoušel si jejich chod.

“Je perfektní,” shrnul stručně prohlídku.

“Je tvoje. Tu starou mi tu necháš. Je to kus za kus. Tady mi napiš jméno a oddíl.” Podal mu zhusta popsaný blok. Zatímco Ota vytvářel poslední záznam, vrátil se stařík s třemi krabičkami nábojů, přihodil jej k sáčku, jenž byl přiložen u zbraně. “Čištění, nějakej popruh a příslušenství, pochybuju, že bude všechno fungovat. Jsou tam klasický kolejničky, tak si tam pověš, co budeš chtít.” Vzal si zpět blok.

“Pro nás nic?” zeptal se ještě před odchodem závistivě Jindra.

“Promiň … váš seržant není tak hezkej,” usmál se Pavel, mávnul jim na pozdrav a vrátil se ke sčítání.


Byť už Martině notně kručelo v břiše, víc než hlad, ji sžíral pocit, že něco není v pořádku. Poté, co s bývalým partnerem domluvila vydání zásob, vyhnala oddíl za povinnostmi, protože rutina nenechává prostor pro přemýšlení. Hned na to vyrazila do kanceláří, které si skupina upravila na provizorní velitelský stan.

Po stranách dveří s nápisem Přednosta stanice stáli na stráži dva členové oddílu Štír, ozbrojeni, v pozoru, s kamenným výrazem ve tváři. Martina je neměla ráda a věděla, že oni ohrnují nos nad ní. Členové oddílu Štír jí přišli, až na výjimky, nafoukaní. Někteří členové oddílu z jejího pohledu nasákli přesvědčením, že když je jejich členem kapitán skupiny, jsou lepším oddílem než ostatní. Na druhou stranu chápala, že Kentauři jsou nejmenším oddílem skupiny a důvodem, že je ještě nerozpustili jsou jejich plechoví miláčci.

Oba muži Martině, z jejího pohledu ledabyle, zasalutovali a vpustili ji do dveří.

Kancelář přednosty se, až na světlo lampičky nad středovým stolem, utápěla ve tmě. Veliké okno vedoucí ven bylo vyskládáno pytli s pískem. Druhé okno do haly bylo zakryté interaktivní deskou znázorňující systém kolejiště, krásným přežitkem dávné doby předminulého století.

Kolem středového stolu stály tři osoby, kterým díky pozici lampičky světlo padalo na hrudníky, obličeje se utápěly v pološeru. Martina však věděla o koho jde. Čtvrtá osoba, sedící zakloněná v otočné židli s rukama za hlavou, byl seržant oddílu Pelikán, Filip Táborský. Tvář s upraveným plnovousem, roztažená do bezstarostného úsměvu, zakmitala na pozdrav obočím.

“Kapitáne!” Zasalutovala vzorně Martina.

“Pohov,” ukončil oficiality kapitán Ryšlavý. “Rád tě vidím, Martino.” Opřel se dlaněmi o papírovou vojenskou mapu, na kterou již někdo barevnými tužkami vyznačil trasy a místa. Vše bez jednoznačného popisu. “Se seržantem Táborským jste se už očividně pozdravili,” mávnul směrem k Filipovi a pokračoval, “seržant Kovařík, oddíl Štír a seržant Kaufmann, oddíl Fénix.” Ukázal postupně na muže stojící po své levici. V přítmí bylo viděl, jak oba beze slov kývli na pozdrav, skoro jako by se báli pozdravit nahlas.

“Mimo nás přítomných se akce okrajově zúčastní i oddíl Vlk. Nemusím zdůrazňovat, že se chystáme k akci nejvyšší důležitosti. Rozkazy, které nám byly uděleny, přišly přímo od Prométhea. Doufám tedy, že se jich všichni zhostíte s maximálním nasazením. Zároveň vás žádám, abyste vašim oddílům předali jen tu část plánu, který se týká jen vašeho oddílu. Existuje zde reálné riziko, že uvnitř Brigády je donašeč. Provedení plánu navíc vyžaduje přesnou spolupráci všech oddílů, pochybení jednoho ohrozí druhé. Všem je to jasné?” Položil otázku, jež otázkou ve skutečnosti nebyla.

Jestli Martina na kapitánovi něco obdivovala, byl jeho střízlivý, někdy možná až příliš racionální cit pro věc. Dokázal hovořit jasně a stručně, skoro bez emocí. Nebyl na plamenné projevy, od toho tu byl seržant Kaufmann, jenž dokázal během kázání strhnout i naprostého ateistu. Dokázal však své přímé podřízené přesvědčit, že promyslel všechny eventuality a jeho plán vede k cíli logicky a nejkratší cestou.

Seržant Kaufmann přikývl a založil si ruce na prsou. Na jeho uniformě se zaleskl křížek, odznak jeho víry a povolání. Martina se naklonila nad počmáranou mapu, aby zachytila co největší obraz.

“Naším cílem není nic menšího než odstranění bratra Marcuse.” To jméno zapůsobilo jako puma. Filip se dokonce přestal usmívat. Martina soustředěně našpulila rty a zamračila se. Musela uznat, že tak velký cíl nečekala. Bratr Marcus byl nepolapitelný duch, akce vedené proti jeho osobě, nebo proti jeho modificatorům končily přinejlepším špatně. Jednotky modificatorů byly elitními bojovníky s pověstí až nadpřirozených bytostí.

Kapitán přejel pohledem po přítomných, aby se ujistil, že si všichni plně uvědomili, jakou důležitost má jejich úkol.

“Za dva dny vyjede z kóty tři dva šest, Továrna, konvoj s Manou. Odhadované množství je sto až sto padesát tisíc dávek.” Filipovi rázem vyskočilo obočí vzhůru. “Pojede někudy kolem Velkých Plání a Lagun, následně pak zatočí na sever kolem Malých Plání až do jednoho z Táborů.” Ukázal prstem na trojici bodů na sever až severovýchod od zeleně vyšrafované plochy. “Někde mezi Lagunami a Malými pláněmi musí překročit koryto řeky. Teoreticky mají k dispozici tři mosty. Most jižně od Nádraží nepřipadá v úvahu. Je moc blízko našemu běžnému operačnímu rádiu. Dálniční most pod přístavem je takticky nevýhodný. Je pro nás moc daleko.” Seržant Kovařík se tázavě otočil na kapitána, nechal jej však hovořit dál. “Je pro nás moc daleko na to, abychom na něj účinně udeřili a oni chtějí, abychom udeřili.” Promnul si bradu. “Současně s konvojem Many totiž vyrazí Marcusův konvoj severní trasou kolem přístavu. Předhodí nám šťavnaté sousto a sami proklouznou. Jistě, ztráta takového konvoje není zanedbatelnou položkou, vhledem k tomu, že Továrna nahradí produkci v řádu týdnů, to však Defensory tolik trápit nebude.”

“Hm… V podstatě tím ale necháme několik desítek civilistů v Táborech zemřít hlady,” prohlásil tázavě seržant Kaufmann.

“Ano,” konstatoval věcně kapitán.

“Proč by osnovali tak složitý plán?” Zeptal se seržant Kovařík a nechal téma hladovějících civilistů rozplynout ve vzduchu. “Musejí vědět, že na konvoj plný modificatorů stejně nezaútočíme.”

“Prométheus se domnívá, že konvoj bratra Marcuse převáží něco cennějšího, než je samotný bratr Marcus,“ odpověděl více než záhadně.

“Co když je to jenom past? A tohle je zkrátka jen návnada,“ zakroutila Martina nedůvěřivě hlavou.

“Máme oprávněný důvod se domnívat, že tomu tak není. Defensoři nechali informaci o konvoji s Manou uniknout schválně. Navíc minimálně jednoho civilistu tato informace stála život.“

Všichni si navzájem vyměnili pohledy, aby se ujistili, že nikoho nenapadá další pochybnost nad nastíněným plánem. Po bezeslovné debatě se opět ujal slova kapitán.

“Oddíly Štír a Fénix se v poledne vydají na pochod, aby pozítří ráno obsadily západní ústí mostu u přístavu. Skupina Kentaur vyrazí už dnes večer, ověří průchodnost průsmyku pro pěší a přesune se obsadit tento bod, což by měli do příštího večera zvládnout.“ Přejel ukazovákem napříč mapou a ukázal na předměstí, kde se klikatila silnice vedoucí k mostu. “V těchto místech najde oddíl vhodné místo na úder a druhý den zaútočí na zadní voj konvoje. Poté, se stáhne k zálohám ponechaným pro krytí jejich ústupu zde.“ Ukázal na ústí průsmyku.

“Proč tak dopředu?“ zeptala se logicky Martina. “K mostu je to dost daleko, bylo by výhodnější zaútočit za mostem, navíc je to o mnoho blíž k Lagunám.“

“Je tu ještě jedna věc, která hraje v náš prospěch. Od východu se blíží bouře, ta nám poslouží hned několikrát. Nutí Defensory akci provést, protože potom už nebudou mít takovou příležitost. Za druhé, napadená jednotka bude mít jen omezený dosah vysílaček, takže se budou moci varovat jen v terénu, maximálně mezi konvoji, základnu nezavolají. Zároveň nám bouře poslouží jako krytí.“

“Takže my je popíchneme směrem k mostu, aby to vypadalo jako skutečné přepadení konvoje a potom vezmeme roha?“ zeptala se pro jistotu, nějak se jí nelíbilo, kam plán směřuje.

“Přesně tak, konvoj bude informovat o napadení a Marcus nám bez jakéhokoliv podezření napochoduje přímo do náruče. To, že útok byl falšovaný, nebudou mít díky bouři šanci zjistit.“ Zakroužil prstem kolem přístaviště. “Sevřeme je do kleští a palbou ze vzdálenosti neutralizujeme většinu doprovodu. Zneškodníme nebo zajmeme Marcuse a rychlým pochodem se přesuneme zpět na jih. Oddíl Pelikán svou práci již odvedl, když nás tady pohostil a dovybavil nás,“ dokončil kapitán, kývl na Filipa a sklouzl pohledem k podlouhlým bednám vyskládaným u stěny.

“Dostaneme taky alespoň jednu?“ poznala konečně Martina, co je v bednách.

“Tyhle jsou poslední, co máme,“ řekl ochranářsky Filip.

“Útok musí vypadat věrohodně,“ přikývl kapitán. “Před odjezdem nafasujete jednu střelu, víc si nemůžeme dovolit. Než nasednete, tak sem někoho pošli.“

Martina byla spokojená, bylo to přesně o jednu střelu víc, než doufala.

“Poslední instrukce. Kdyby došlo k prozrazení polohy před započetím akce, neplánovanému střetu s Defensory nebo nastala jiná zásadní překážka v provedení akce, odvysíláte kód a stáhnete se zpět k Nádraží nebo Vodojemu. Bezpečnostní volací kód bude…“, zalistoval v malém notýsku. “Zelená dvě. Otázky?“

“Co se stane s oddílem, který kvůli bouři nezachytí volání?“ vzal seržant Kaufmann Martině otázku z úst.

“Pokud se po skončení akce do čtyřiadvaceti hodin neozvou všechny oddíly bezpečnostním kódem, oddíl Vlk vypraví pátrací oddíl na poslední známé místo pohřešovaných.“

Nikdo další otázku nevznesl. Kapitán se postupně podíval všem do očí, aby zjistil, že nevidí záblesk pochybnosti svých podřízených.

“Rozchod!“ ukončil debatu. “Seržanta Táborského ještě požádám, aby tu vydržel, projednáme vyklizení Nádraží.“

Trojice velitelů oddílů opustila se zasalutováním místnost. Filip se znovu zhoupnul v křesle a založil si ruce za hlavou.

“Prozradíš mi, kolik z toho je z tvojí hlavy a kolik toho pochází od Prométhea?“ zeptal se rozverně.


Martina si pospíšila, dostihla seržanta Kaufmanna a srovnala krok.

“Otče, zastavil byste se u nás před odjezdem s krátkou modlitbou?“

“U té vaší bandy neznabohů?“ Podivil se, ale okamžitě vykouzlil na tváři laskavý úsměv. “Jen tě škádlím, samozřejmě, že ano.“ Prozatím se rozloučili a vykročili ke svým oddílům.

Za tu dobu, co byla Martina uvnitř, ožila hala velice čilým ruchem. Plány na vyklizení Nádraží dlouho kolovaly na poradách vedení Brigády, připravovaná akce však uvedla do pohybu těžké soukolí. Bylo jasné, že v případě úspěchu na sebe tvrdá odpověď nenechá dlouho čekat. Byla by škoda ponechat zde jakékoliv vybavení.

U Grety a Garby našla jen Otu, Strakáče a Hlemejždě. Podle slov přítomných Marka nikdo neviděl od chvíle, co zmizel po jídle a Antti se Sylvou odešli pro zásoby a vyčistit palivové filtry. Martina dala nespokojeně ruce v bok.

“Až přijdou, tak jim vyřiďte, ať už nikam nechodí, večer odjíždíme.“ Mračila se čím dál víc.

“Nevypadáš dvakrát vesele. Jsme v průšvihu?“ vykoukl zpoza otevřené kapoty Hlemejžď. Seržantka mu v odpověď jen přikývla a dál nespokojeně křivila rty.

“Tady se to balí?“ Zamával šroubovákem směrem do haly.

“Je to tak. Před odjezdem všechno v klidu probereme. Proboha, co jste to nafasovali za dělo?“ všimla si konečně Oty, jenž právě dokončoval čištění zbraně od konzervačních látek, a její výraz přešel do pobaveného úžasu.

“AX350-S, ráže tři tři osm magnum,“ odcitoval z titulní strany pokynů pro čištění a překládal dále z angličtiny. “Samonabíjecí kulovnice se sklopnou pažbou a zkrácenou hlavní.“ Zavřel závěr, narovnal pažbu a podal kulovnici Martině.

“Chceme ji jít ještě pod druhý nástupiště zastřílet,“ uvedl se Strakáč konečně do vertikální polohy.

“Běžte, ale za hodinu tady chci všechny vidět, hlavně Plašmušku a Anttiho,“ přikývla Martina. “Jdu ještě zjistit, kdo pustí nějakej chlup.“ Otočila se na patě a velice rázně vykročila k hloučku Štírů.

Hlemejžď se okamžitě vrátil za kapotu stroje, odkud se začal ozývat charakteristický zvuk goly. Strakáč minutku pozoroval Otu, jak dočišťuje hlaveň a montuje stabilizátor.

“No, přestaň si tady leštit ten svůj kanón. Jdem ho vzít na procházku. Hlemejždi, zastavíš tu zbytek až dorazej?“

“Jo, jo,“ ozvalo se plechově.

Ota vzal kulovnici ukázkově do náruče, sklopil dvounožku, popadl krabičku střeliva a vyklusal za Strakáčem. Cestou ke druhému podchodu potkali Sylvu s Anttim s bedýnkou zásob. Byla to skromná hromádka, ale jak říkával Marek, vždycky může být hůř.

Tunel pod druhým nástupištěm byl přehrazen dřevěnou deskou obloženou pytli s pískem. Podle tlumených ran zpoza ní, šli správně. Strakáč silně zabušil na provizorní dveře. Po pár okamžicích jim otevřela žena, vlasy stažené do drdolu, ochranné brýle a obyčejný respirátor na obličeji. Odhrnula si stranou jedno sluchátko.

“Pánové, za chvilku to tu balíme.“

“Nevadí, potřebujem jen trošku zastřílet tohodle macíka,“ vkročil neodbytně Strakáč dovnitř.

Ota se protáhl pro něj nízkým průchodem a rozkoukal se v tmavém tunelu, jenž se ještě více ponořil do šera, když za nimi žena zavřela. Skupina si tu vytvořila provizorní střelnici se třemi dráhami. Na konci dráhy svítila dvě zářivková světla, jedno s charakteristicky kulatou dírou v krytu. Strakáč ukázal Otovi na prázdnou dráhu a položil tam dosti omšelou matraci. Vypadalo to, že se nakonec těší více než Ota, jenž okamžitě zaklekl, naplnil sedmiranný zásobník, vložil ho do zbraně a zalehl. Natáhl závěr, pootočil aretací mířidel na odhadovaných dvacet metrů a zamířil.

Tunelem se roznesla rána. Chlapík střílející ve vedlejším postu vykoukl zpoza dřevěné přepážky.

“Ty vole!“ zasmál se Strakáč a vyndal si prsty z uší. “Tady není co zastřelovat… Teda, pokud jsi tam mířil,“ ušklíbl se žertovně a dál pozoroval terč, siluetu střelce, v jehož hlavě přímo mezi očima zela nová díra.

“Tohle mi vždycky, bůhvíproč, šlo,“ odpověděl trochu smutně. Zacílil znovu a v rozvážném tempu vystřílel zbytek zásobníku do téhož místa, aniž by se vystřelený otvor výrazně zvětšil.

“Defensoři se mají na co těšit… No pojď,“ shrnul střeleckou zkoušku Strakáč a pomohl Otovi vstát ze střelecké polohy.

Cestou zpět k ležení oddílu, zahlédl Ota Marii, jak sedí stranou všeho dění na hromadě přepravek a cosi si píše do malého notýsku.

“Běž napřed, hned přijdu,“ řekl Strakáčovi, jenž se nezmohl na slovo. Svým typickým dlouhým klidným krokem zamířil k Marii.

Přišel blíže a ohnul se k hromádce popsaných obálek, které se vysypaly z jedné z přepravek. Obálka byla adresována nějakému panu Františku Tkadlecovi, byla opatřena známkou s motýlem a černě orazítkována. Z přepravky se řinuly desítky takových. Poštovní logo na bocích stejně barevných přepravek dávalo tušit, že jejich obsah je obdobný. Musely tu ležet stovky, možná tisíce dopisů, zásilek a pohledů, které už nikdo nestihl doručit. Memento zpřetrhaných pout a nedokončených rozhovorů. Dopis, jenž držel v ruce, byl dokonce otevřený.

“Čtu si je,“ vysvětlila Marie sedící na třetí řadě přepravek s notýskem na kolenou. “Nemám vlastní vzpomínky, a tak se probírám těmi cizími.“ vysvětlovala klidným hlasem, ten tam byl onen nenávistný pohled. “Poradili mi, že si mám zapisovat staré i nové vzpomínky, aby se mi obnovila paměť.”

“Někoho jsi ztratila?“ Zamířil do černého jako před chvilkou na střelnici.

“Měla jsem dceru, na to nikdy nezapomenu.“ odpověděla hlasem zlomené ženy. “Ale jednou, jednou je najdu a prostě je zabiju,“ pokračovala klidným hlasem a dívala se při tom Otovi přímo do očí.

“A chceš si skutečně vzpomenout na všechno?“ položil zamyšleně otázku.

“Musím, protože až to skončím, nevěděla bych, pro co dál žít.“

“Tak to je dobře.“ Usmál se. “Hodně štěstí.“

“Uvidíme se po akci.“ kývla na něj Marie.

“A co když ne? Co když na mě taky zapomeneš?“ Zamával jí na rozloučenou a odspěchal k oddílu.

Trvalo ještě půl hodiny, než se útvar sešel u Grety a u Garby. Celý oddíl, až na Marka a Anttiho, čekal v sedě a znuděně pozoroval cvrkot v hale. O záměru opustit toto ležení nebylo pochyb. To, v jakém tempu se však míhali lidé s bednami, přepravkami a pytli, dávalo tušit, že odsun musí proběhnout velice rychle a nejspíše nadobro. Konečně se oba vynořili zpoza rohu s podlouhlou bednou.

“To je dost, že jdete.” vyskočila na nohy Martina.

“Panu Táborskému se nelíbilo, že si Antti chtěl vybrat,” zapitvořil se Marek. Antti pochopil, koho karikuje a zasmál se.

“Co to je?” zeptala se zvědavě Sylva.

Marek jednu po druhé odepjal teatrálně přezky na bedně a s fanfárou otevřel víko.

“Tram ta da dá…! Dámy a pánové, protitanková střela Panzerfaust 4,” uvodil rozmáchlým gestem zbraň. Uvnitř molitanem vypolstrované bedny byl do tří částí rozložený komplet a dvě hlavice. “Odpalovací zařízení s dálkovou spouští, optický zaměřovač s pomocným naváděním do dvě stě padesáti metrů. Zde by se nacházel elektronický zaměřovací systém, kdyby ho někdo neukrad.” Předváděl jednotlivé části jako podomní prodejce vysavačů.

“Hned mám chuť si dvě objednat,” usmíval se Strakáč. “A teď mi řekněte, jestli s tím někdo umí.”

“Antti má výcvik,” přikývla Martina a gestikulovala Anttimu k protitankové zbrani. Urostlý Fin s kývnutím dovedně zbraň sestavil. Pak vzal střelu a naznačil způsob nabití. Ostatní jej se zaujetím sledovali jako při nějakém kouzelnickém představení.

“Tak a teď pojďte všichni blíž. Probereme si, co nás čeká v následujících dnech. Hlemejždi, překládej to rovnou Anttimu, je možné, že budeme muset urychleně vyrazit, tak ať si to vyříkáme teď.”

Martina se zhluboka nadechla a pustila se bez příkras do popisu jejich plánu. Neodpustila si osobní komentáře k jednotlivým úkonům a nenechala nit suchou ani na ostatních oddílech. Byla však věcná a ke svým lidem upřímná. Ti jí to opláceli stejnou otevřeností a bezmeznou důvěrou. Chvilku zaváhala, zda se s oddílem nepodělit o kuloární drby, které během odpoledne nasbírala u ostatních. Nakonec to zavrhla s tím, že by se mohli navzájem dopustit nějaké dezinformace.

“To je vše, co máme k danému úkolu vědět a potřebujeme znát. Kolují tu ještě nějaké neověřené drby o úloze oddílu Vlk, ponecháme je ale drby a nebudeme se jimi zabývat.”

“Takže je to akce Udeř a uteč. Nebudeme se montovat do nějaké velké akce?” zeptala se Sylva.

“Přesně tak, náš úkol je pouze vyprovokovat nepřítele a zmizet. V případě, že by mělo dojít k otevřenému střetu, ustupujeme a nahlásíme to ostatním. Ještě něco?” Posečkala chvilku. “V tom případě za půl hodiny čekají všichni u strojů, připraveni ke startu. Kentauři!”

“Kentauři!!!”


K zabalení a přípravě odjezdu ani půl hodiny nepotřebovali. Tým pracoval jako dobře namazaný stroj. Gretu a Garbu zaparkovali řidiči u hlavních vrat, kde se všichni sešli. Nastala chvilka ticha a klidu. Najednou se okolím linula velice charakteristická vůně. Strakáč okamžitě zbystřil a bleskurychle se rozhlédl, aby spatřil Marka, jak v podřepu opřen o kapotu Garby labužnicky vychutnává doutník.

“Ty hade! Kdes to vzal?!” obořil se na něj závistivě.

“Voják se stará, voják má,” řekl dnes již podruhé a zacvičil obočím a vyfoukl obláček kouře. “Měl jsem nějakou Manu, tak jsem měnil, měnil, až jsem vyměnil.”

“Jak tu sračku můžeš jíst?” zašklebil se.

“Ta sračka zachránila život pravděpodobně tisícům lidí,” utrhla se Sylva na Strakáče.

“Vidělas, co to dělá s lidma v Táborech?” odpověděl zamračeně, ale s klidem. “Těla bez duše se jen ploužej sem a tam, spousta z nich se stane závislejch. V postatě se z nich stanou odporný smažky, který se dokážou do krve servat, jen aby měly svou dávku. Tomu já záchrana neříkám. Je to jen další vějička Defensorů, aby mohli vodit svoje ovečky za vidinou spásy. Chemickej objev? Jo… gratuluju, ale záchrana lidstva, to fakt ne.”

“Přece bys nemohl ty lidi odepsat jen pro to, že nebylo dost jídla pro všechny?” zeptala se nevěřícně.

“To jsem nikdy neřek! Jen tvrdím, že Manu přeceňujete. To je všechno. Já nejsem necitlivá zrůda, prostě se mi ekluje, jak toho Defensoři zneužili.” Pronesl smířlivě.

“Dobře, vyhráls! Kdes vzal ten doutník, Plašmuško?!”

“Nas-rat,” křenil se Marek.

“Co za něj chceš?” zeptal se ledově Strakáč.

“Něco vymyslíme,” nepřestával provokovat.

Slunce se líně přehouplo nad střechou Nádraží a vykouzlilo na podlaze dlouhé pruhy skrze podlouhlá okna k nástupištím. Oddíl Kentaur, jako by existoval v jiném vesmíru, polehával u svých vozidel, zatímco kolem panovalo čím dál víc hektické tempo. V tlumeném veselém rozhovoru přišla Martina za doprovodu seržanta Kaufmanna, nyní oděného v kněžský kolárek a plášť. Marek potáhl z doutníku a zbylý nedopalek podal Strakáčovi.

“Dáš si?” ušklíbl se provokativně. Strakáč uraženě vzal za vděk i tím kratičkým kouskem a dvakrát dlouze potáhl, dokud jej nezačaly pálit prsty. “Tak co feťáku, dal by sis ještě?”

“Hele, víš, jak jsem to myslel,” zamračil se, ale vzápětí nasadil omluvný výraz.

“Vím.” Poplácal jej smířlivě po rameni a vyšel vstříc přicházející dvojici.

“Požádala jsem otce Kaufmanna, aby pronesl krátkou modlitbu. Kdo chce, se připojí.”

Otec Kaufmann se významně s notnou dávkou nadhledu podíval na Strakáče.

“Nepřipojíš se?”

“Otče, víte, že na tohle fakt nejsem.” Zabručel a krátce ještě potáhl z nedopalku.

Oddíl se shromáždil v malé místnůstce, jež dříve plnila funkci trafiky. Stojany na časopisy zely prázdnotou, stejně tak regály na nápoje a občerstvení. Prodejní pultík posloužil otci jako provizorní kazatelna. Na místo, kde stával pokladní skener položil starou, velice ohmatanou bibli. Zalistoval v ní, podíval se postupně každému do očí a s laskavým výrazem ve tváři začal.

“I kdybych měl jít údolím stínu smrti, ničeho zlého se nebojím, neboť ty se mnou jsi: tvůj prut a tvá hůl mě konejší. Tak promlouvá David v Žalmu 23. V tuto chvíli pomíjí veškerý strach, který má a vydává se plně v lásku Hospodinovu, neboť ví, že Jeho moc je nezměrná a Jeho vůle daná…” Kazatelův hlas naplnil místnost a okamžitě si získal plnou pozornost všech přítomných, dokonce i Anttiho, jenž i přes jazykovou bariéru vnímal sílu, s jakou k nim otec Kaufmann promlouval. Hovořil krátce, přítomným však připadalo, jako by se na hodinu ponořili do hřejivého lůna bezpečí. “Rozloučím se s vámi slovy z Listů Korintským: Bděte, stůjte ve víře, buďte stateční, buďte silní.”

Jako by z očí všech přítomných někdo stáhnul závoj, ocitli se zpět v prázdné trafice. Oddíl se mlčky vydal ke strojům.

“Děkujeme,” kývla uctivě Martina k otci Kaufmannovi. “Tak jak jste slyšeli, nemáme se čeho bát, o našem osudu už je stejně rozhodnuto. Odjezd. Kentauři!”

“Kentauři!!!”