Povídka ještě není dopsána a bude se postupně zveřejňovat!
1. Les se probouzel. Ranní paprsky se opatrně dotkly korun stromů a pronikly spletí větví až na zem. Sněhová pokrývka se zatřpytila v odpověď. Na některých místech, většinou přímo pod stromy, byla bílá vrstva přerušená a slunce tak ozářilo mokrý mech a kameny. Foukal lezavý západní vítr, který přinášel i nyní vůni moře. Zima měla trvat ještě dlouhou dobu, ale nyní po slunovratu jakoby na chvíli odpočívala a vzduch naštěstí nebyl tak chladný jako před několika dny. Han přesto cítil nepříjemnou bolest ze zmrzlých rukou. Pokusil se na ně dýchat, ale horký dech neměl nejmenší účinek. Tak rád by vstal a zkusil se aspoň protáhnout nebo proběhnout, aby se tělo zahřálo pohybem, ale věděl, že nemůže. Mohou tu být každou chvíli. Ležel tedy dál na studené zemi a očima probodával stezku pod sebou. Věděl, že musí přijít tudy. Cestu z jedné strany lemovala hladina potoka. Ten byl sice pokryt ledem, ale příliš tenkým a jen na místech, kde nebyla ledová plocha rozbita zasněženými kameny. Kolem nich bylo stále možné spatřit dravý proud. Z druhé strany přiléhal ke stezce příkrý sráz pokrytý skalkami a mohutnými boky, kde ležel Han a jeho druhové. Zkontroloval svoje vybavení. Přejel palcem po ostří bronzového tesáku a s uspokojením zpozoroval krůpěj krve, která se objevila. Foukačku měl hned vedle sebe, s několika šipkami zakončenými kostěnými hroty. Han věděl, že šipka nedokáže prorazit kožešinu ani způsobit vážné zranění. Černá tekutina, která se leskla na ostří, ale dokáže omámit a zpomalit téměř jakoukoliv kořist. Upravil si popruhy, které držely kožešinu na ramenou a ještě jednou se podíval, zda má zapnuty všechny přezky širokého opasku a chráničů předloktí. Tlustá kůže dokázala odvrátit většinu ran, které by dopadly na jeho břicho nebo které by vykryl svými pažemi. Nakonec utáhl ovinky na rukou a nohou. Byl připraven. Podíval se po ostatních. Hned vedle něj se krčil Wyr, jeho pokrevní bratr. Také on se snažil prohřát si ztuhlé prsty. Zároveň na jeho tváři viděl vzrušení z nadcházejícího boje. Wyr, stejně jako on, fascinovaně hleděl na stezku a čekal na první náznak pohybu. Když si všiml Hanova pohledu, vesele se zašklebil a dotkl se dlaní své hrudi. „Jsem s tebou, bratře,“ řekl bez použití slov. Han mu gesto vážně oplatil. Musí dát na Wyra pozor, je to jeho první lov. Dnes možná prolije první krev jiné bytosti, než jen zvířete. Další hejkalové byli také připraveni. Za největší skálou se krčil mlčenlivý Mru a jeho nerozlučný druh Ryk, mezi popadanými břízami rychlonohý Zar a zjizvený Strag. Všichni nehybní, připravení na útok. Han si s jistou samolibostí uvědomil, že na rozdíl od něj jsou jejich těla pomalována bílou barvou strachu. Protože lov, který je čekal, byl obtížný a mohl přinést smrt komukoliv. Han sám nesl žlutou barvu slávy. Vzpomínal na tu chvíli, kdy mladí hejkalové vyšli před stany se sklopenýma očima, když všichni mohli vidět barvu hanby na jejich pažích a tvářích. Starý Gru, Strážce totemu, měl sice dlouhou řeč o tom, že není zbabělost přiznat strach, protože bílá barva jej smyje a zatvrdí roztřesená srdce, ale přesto si nešlo nevšimnout úšklebků starších hejkalů, kteří nosili barvu červenou či žlutou, nebo špatně utajovaného šeptání víl. Když ale vystoupil Han a jeho tělo zdobily pruhy žluté barvy, všichni ztichli o ozvalo se pochvalné mručení. Víly se začaly mezi sebou špitat a vrhat na mladého hejkala obdivné pohledy. Ještě že Han zvolil barvu slávy, jinak by mu ta přízeň stoupla do hlavy. Takhle byl klidný a se vztyčenou hlavou se přidal k ostatním lovcům. Mráz, který projel jeho tělem, připomněl Hanovi, kde je. Okamžik před bojem, okamžik před chvílí, která přinese slávu a nebo smrt. Protože nebezpečí bylo velké a pokud vetřelci projdou soutěskou, nebude jim bránit nic v cestě do tábora rodu Malagi. Zásoby na zimu, které rod tak pracně shromažďoval, jejich stany a víly, vše bude ztracené. Kouzla, která lešijové upředli, aby útočníky svedli z cesty, nebyla dost silná. Přežití rodu nyní závisí na síle a odvaze hejkalů. Pokud uspějí, o jejich vítězství se budou vyprávět příběhy a zpívat písně po mnoho zim. Pokud ne, bude to konec slavného rodu. Možná uprchne lešij s několika vílami, ale síla Malagi se těžko někdy vrátí. Vítr ustal a příroda jako by se zastavila. Pouze šumění vody potoka skryté pod ledovým příkrovem přehlušovalo mrtvolné ticho. Chvíle klidu před bouří. Před křikem a krví, před vítězstvím či smrtí. Han pevně sevřel jílec svého tesáku. Byl připraven. Dunění se ozvalo dříve, než je mohl Han spatřit. „Dum, du dum dum,“ zněl hlas bubnů. Do toho se ozval zpěv. Cizí, chraplavý a nepříjemný, zpěv v jazyku, který hejkal nikdy neslyšel. Zpíval melodii, která byla až nepříjemná a tahala za uši. Han si vzpomněl na slova starého Grua: „Nejlépe je jít tiše a nedat o sobě vědět. Tak to dělají hejkalové, když jsou na lovu. Ale pokud o nich nepřítel ví, je lepší kráčet s křikem a halasem, aby se soupeř bál jejich množství, než přijít mlčky.“ Po nekonečně dlouhé chvíli se objevili. Sevřená řada nevysokých, ale mohutných těl, kráčejících prostředkem cesty. Jejich tváře zakrývaly husté vousy sahající až po prsa, některé tmavé, jiné prokvetlé stříbrem. Nad nimi pichlavé oči a mohutným obočím. Nejvýraznější byly jejich vysoké čapky z tlusté látky, zbarvené do temně rudé barvy. Trpaslíci byli oděni do těžkých šatů z několika vrstev tlusté kůže, pokryté kožešinami a u některých pobité kovovými destičkami či šupinami, sahajících téměř až na zem. Nesli na popruzích přes rameno obdélníkové štíty, rovněž pokryté kůží a zdobené podobiznami příšer s mnoha očima. Nad jejich hlavami se tyčil les dlouhých kopí s ostrými hroty z nenáviděné oceli. Han si všiml, že kromě toho se jim u pasu houpají krátké zahnuté dýky. Ostrým pochodem procházeli soutěskou. Zmrzlý sníh křupal pod těžkými botami. Pohledy měli upřeny na cestu, jen občas se podívali kolem. Han si byl jist, že je nespatřili. Co slyšel o trpaslících, nebyli zrovna pověstní svým postřehem. Najednou se jeden z nich zastavil a vztyčil ruku. Musel něco spatřit! Dunění ustalo a zástup zůstal stát. Trpaslíci pevně sevřeli ratiště svých kopí a zdvihli štíty. Ale v tu chvíli se už ozval svist šipek. Lov začal.