Féa byla ozdobou rodu Jehura. Měla oči laně, vlasy ohnivé a paže bílé jako padlý sníh. Smála se málokdy. Ale když se tak stalo, květy rozkvétaly a ptáci vzlétali, aby se svým zpěvem přidali k jejímu třpytivému hlasu. Tehdy jihla srdce hejkalů i lešijů a ostatní víly se mračily v hořkosti a závisti. V jejím srdci však sídlila černá nemoc, která rozežírala Féinu duši. Pýcha. Pýcha z vlastní krásy, z množství čarovných talů , které zdobily její útlé paže. Pýcha z moci, kterou měla nad ostatními z rodu. Mnozí hejkalové z rodu Javéra jí nosili vzácné dary a doufali v ten vzácný úsměv. A i sám lešij dopřával Fée nejvíce přízně, i když nebyla první v jeho harému. Marně ji varovala plavovlasá Ziva, její milá sora , marně krotila její pýchu. Nechtěla, aby si hrála s oddaností hejkalů a popouzela žárlivost ostatních víl. Jedním z hejkalů, kterým Féin smích ukradl duši, byl udatný Rov. Zažil už mnoho věků a jeho tělo zdobilo množství jizev. Byl prvním mezi hejkaly rodu a jeho slovům dopřával sluchu i sám lešij. Rov nenosil k jejím nohám dárky tak jako jiní. Pochopil, že v jejích očích je jen klam a věděl, že její přízeň nikdy nezíská. A pokud by získal, trest, který by následoval, by byl tvrdý a nemilosrdný. Lešij Jehura si své víly hlídal a Rov si uměl představit jeho hněv, kdyby odhalil zakázaný krís – lásku mezi hejkalem a vílou. Snad právě pro to, pro své mlčení a pevný odmítavý pohled, jej chtěla Féa získat. Netušila, že jeho sevřené rty jsou jen přetvářkou a ve skutečnosti je již dávno v jeho srdci. Jednoho dne nastražila na starého lovce past. Vytvořila stopu, která vedla z místa, kde měl Rov lovit, až k místu, kde ona sama trávila čas se Zivou. V březovém háji ležely spolu na loži z mechu a oddávaly se své soře. Vědomí, že je snad někdo pozoruje, probouzelo ve Fée dychtivost a touhu. Laskala tělo své milé, její prsty vnímaly hebkost její kůže, s okouzlením zkoumaly šíji, ňadra i boky. Ziva se nechala unášet poskytovanou slastí a její vzdechy se mísily se švitořením ptáků a písní větru. Ozvalo se prasknutí a Féa s úsměvem pochopila, že Rov je zde. Odložila svůj věnec i šat a tentokrát ona nechala Zivu, aby si hrála s jejím tělem. Rozhrnulo se křoví a v něm se objevila mohutná hejkalova postava. Féa se chystala na oko pohoršeně vykřiknout, ale to, co spatřila, její výkřik zmrazilo. Hejkal, který ji sledoval, nebyl Rov. Jeho tvář neznala, ale byla krutá a špinavá. Oděv měl rozedraný a nenesl barvy žádného rodu. Ošklivě zhojené jizvy hyzdily většinu jeho nemytého těla. V ruce třímal hrubě otesaný oštěp, se špicí prostě opálenou v ohni. V jeho pohledu spatřila hlad a lačnost. Divoký hejkal - bahaki! Vyvrhel. Prudce vykřikla a spolu se Zivou vyběhly pryč. Hejkal zařval a skočil za nimi. Rozdělily se. Ziva vyrazila doprava a Féa namířila vlevo. Hejkal si vybral Féu. Utíkala ze všech sil. Prodírala se křovím, nohy i ruce si rozdrásala do krve. Útočníka však nemohla setřást. Pak vydal hrozivý skřek a víle ztuhla krev v žilách . Zakopla a spadla na zem. Hejkal se na ni vrhl. Cítila jeho ohavný pach, viděla zuřivost a chtíč v jeho očích. Křičela, bila do něj pěstmi, ale ten její rány ani necítil. Vtom se ozval další výkřik. Stejně strašlivý, ale důvěrně známý. Bojový řev rodu Jehura. Za hejkalem se objevil temný stín - Rov. Skočil a srazil ho na zem. Divoký hejkal sám zakřičel, upustil nyní již zbytečný oštěp, popadl kus kamene a zkoušel s ním Rova udeřit. Ten na něj nalehl, uchopil ruku držící kámen a několikrát s ní silně udeřil o zem, až kámen vypadl z hejkalovy ruky. Chvíli se převalovali na zemi. Rov byl silnější, ale hejkal bojoval o holý život a rval se ze všech sil. Obě těla se zmítala ve smrtelném zápase. Hejkalové hluboce oddychovali, jejich svaly byly napjaté a kůže pokrytá potem. Rovovi se podařilo divokého položit břichem k zemi a začal ho škrtit. Svaly na jeho pažích se vzdouvaly a protivník začal chroptět. Pak se mu však podařilo zakousnout do Rovovy ruky. Rov zavyl bolestí a na chvilku povolil sevření. V té chvíli ale Féa popadla hejkalův ležící oštěp a vší silou mu jej zaryla do boku. Opálený hrot prorazil kůži a svaly. Vytryskla krev. Nebylo to vážné zranění, ale Rovovi stačilo. Sám uchopil kámen, který na něj chtěl hejkal použít a prudce s ním udeřil do jeho lebky. Ozvala se hrozivé chřupnutí. Hejkal zasténal. Rov neváhal a pokračoval s údery. Lebka praštěla a kámen i celá země pod hejkalem se zbarvila do ruda. Jeho kůže prudce zbledla a vytřeštil oči. Prudce sebou cukl, nepřirozeně se zkroutil a pak zůstal bezvládně ležet. Rov pomalu vstal. Hleděl na tělo pod sebou a prudce oddechoval. Z jeho předloktí kapala krev, ale nevšímal si toho. „Co jsi dělala, Bláznivá !“ obořil se na Féu. V očích měl hněv. Féa pomalu vstala a až nyní si uvědomila vlastní nahotu a v marném gestu se snažila zakrýt si rukama tělo. Rov pohlédl na odrbané hadry divokého hejkala a pak sundal kožešiny z vlastních ramen a nabídl je víle. Ta si je vděčně obepnula kolem beder. Rov stále podezřívavě hleděl do Fáiných očí. „Proč jsi vytvářela stopy jelena? Rov to nechápe.“ Féa se snažila získat sebekontrolu. Nemohla mu říct pravdu. To byla tak nešikovná? Mělo ji napadnout, že zkušeného lovce jako je Rov těžko ošálí. Nějak odpovědět ale musí. Prudce se nadechla. „Tu ruku ti musím ošetřit, Rove!“ „Je to jen škrábnutí,“ odvětil hejkal, vysál krev z rány a vyplivl ji. „Nebuď hlupák, lovče. Ten divoch měl zkažené zuby, do krve se ti mohl dostat jed. Ihned se posaď a nech se ošetřit.“ Upřeně se podívala do jeho očí. „Ano, Ohnivlasá,“ sklop hejkal zrak. Pak se posadil a napřáhl ruku. Ohnivlasá, to už je lepší oslovení než Bláznivá, pomyslela si Féa a dotkla se Rovovy ruky. Rána byla poměrně hluboká a řinulo se z ní mnoho krve. Musela lovce obdivovat, že se dokáže tvářit, jako kdyby nic necítil. Zavřela oči a načerpala moc. Cítila sílu lesa kolem. Vnímala život. Byl všude. Mocný a pradávný, prostupující skrze stromy, květiny i zvířata. Propojoval všechny rostliny a tvory lesa. Pulsoval v kmenech stromů, v letu ptáků i v ní samotné. A Féa, jako každá víla, ho uměla usměrnit . Spojit a oživit to, co k sobě patřilo, znovu zrodit vše, co bylo poničené a chřadlo. Začala zpívat, tiše a pomalu. Její prsty tančily nad ránou. Před jejíma očima přestala krev prýštit, potrhané kusy kůže začaly srůstat. Soustředila se, zhluboka dýchala. Rovovo tělo bylo propojeno s její myslí. Vtom ucítila pevný dotyk. Zdvihla oči a viděla, jak ji hejkal druhou rukou drží za paži a dívá se do jejích očí. Byl to hluboký, znepokojivý pohled. Přiblížil se a zraněnou rukou ji pohladil po tváři. Drsně, neuměle, trochu váhavě. Chtěla ucuknout, vstát a utéct pryč, ale nedokázala to. Sevřel její tělo a položil ji na zem. Tohle nechtěla! Nic takového si nepředstavovala! Chtěla jen, aby byl ochočený, tak jako ostatní. „To nesmíš, pusť mě!“ vykřikla. Její hlas byl však slabý, nedokázala dát rozkazu patřičnou váhu. Nebo nechtěla. Jeho ruce hladově hladily její tělo. Cítila hrubost jeho prstů, sílu jeho paží. Věděla, že to, co se děje, je strašně špatné. Že to musí zastavit hned, než bude pozdě. Že je oba může stihnout tvrdý trest. Jehura jim nikdy neodpustí. Rovovy dotyky v ní ale probudily bouři pocitů a touhy, kterou nikdy nepocítila. Něco neuvěřitelně silného, živočišného. Nechala hejkala, aby svíral její ňadra, líbal rty, kousal do jejích bradavek. Sama se pak nejprve ostýchavě, ale pak odhodlaně dotýkala jeho těla. Vnímala mohutné svaly pod drsnou kůží, jeho životní sílu a divokost. Věděla, že je dost silný na to, aby ji roztrhl na dva kusy. Cítila mravenčení ve svém podbřišku. Když do ní vnikl, musela se prudce kousnout do rtu, aby potlačila výkřik. Chvěla se vzrušením. Bylo to tak jiné, než s lešijem! Špatné, zvrácené, zakázané. Ale o tolik přirozenější. Byli propojení. Pohybovali se v rytmu starém jako svět sám. S lešijem cítila úctu, byl jemný a zkušený, dokázal ji dlouhé hodiny hladit a vyvolat v ní vzrušení. Ale samotné spojení, to, jakým způsobem vrostl do jejího těla , aby vypustil semena ze své rostlinné části, to byl okamžik, který čekala vždy se strachem. Rov nepotřeboval dlouhý čas na to, aby ji vzrušil. Stalo se to hned. A její pocity byly stále silnější. Za krátkou chvíli se zmítala ve slastné křeči. Pak vše náhle skončilo. S ulehčením zjistila, že hejkal měl dost rozumu, aby nedospěl vrcholu, když byl v ní. Z představy, že by mohla počít a porodit ohavnou jezinku , se jí udělalo nevolno. Zaplavila ji lítost, že je už konec. Pochopila. Hejkal neměl žádné zkušenosti a nevěděl, jak zacházet s vílou. Vstal a na jeho jindy kamenné tváři byla vidět směsice pocitů. Strach, něha, vítězství, pýcha, dokázala přečíst vše. Oči měl rozšířené a chvěl se. On, veliký lovec a válečník, hejkal, který zabil více než tucet tuctů nepřátel. Ona sama zvládla dostat pod kontrolu své emoce rychleji. Víly umí pracovat se svými pocity mnohem lépe. Mlčky se vydali k místu, kde Féa nechala svoje šaty. Mrtvého hejkala nechali na místě. Neměl žádnou trofej, kterou by Rov mohl ukázat ostatním hejkalům. Když došli na místo, Féa sebrala svoje barvy a začala modře natírat hejkalovy paže a obličej . Hejkalové neuměli zvládat svoje pocity. Pokud zažili něco, co je rozrušilo, začala se plně projevovat jejich divokost, až nakonec zuřili a lámali a trhali vše živé i neživé kolem sebe. Vílí kouzlo vetkané do čarovných barev dokázalo ale jejich pocity utlumit. Každý pocit vyžadoval jinou barvu. Modrá znamenala smutek, ale i lásku. Snad si budou ostatní členové rodu myslet, že modrá barva u Rova znamená smutek, že musel zabít někoho svého druhu. Jinak by mohli mít podezření. Féa dokončila svoji práci. Hejkalovo tělo nyní zdobily modré pruhy a glyfy. Rov se uklidnil a na jeho obličeji se objevila obvyklá nehybná maska. „Po západu slunce na tebe bude Rov čekat,“ řekl hejkal. „Přijdeš, Spanilá?“ „Nevím,“ odpověděla tiše víla. Ale věděla, že přijde. Od té doby neuplynul den, kdy by se nesetkali. Nedalo se tomu ubránit. Jejich krís je pohltil. Féa postupně hejkala naučila umění lásky. Kde se dotýkat, jak silně, jak oddálit vlastní vyvrcholení, aby vše trvalo déle. S každým dalším setkáním bylo milování lepší a delší. Jejich vztah nebyl ale jenom tělesný. Rov začal Fee nosit čarokrásné květiny z blat a vyprávěl příběhy z lovu. Ona mu zpívala písně o stromech a hvězdách. Byla šťastná. Z počátku cítila Féa strach, že se jejich krís odhalí. A stejně tak i Rov. Několikrát jej musela i pomalovat bílou barvou bázně. Nechtěl, věděl, že bílá mu mezi hejkaly přinese hanbu. Jemu, velkému lovci! Ale zároveň chápal, že jinak by vše dopadlo daleko hůře. Strach by přerost ve zlost a ta by přinesla krev a smrt. Postupně ale obavy zmizely až se vytratily zcela. Lešij netušil nic. Jeho mysl se zaobírala mnohým. Vládl rodu, tkal předivo kouzel, které ochraňovalo les a všechny Jehury. A musel se věnovat i svým ostatním vílám. Ziva, spanilá Ziva, s očima hlubokýma jak tůně Šerboru, však brzy vycítila, že se něco děje. Víly jsou vnímavé a pouto, které Féa se Zivou sdílely, bylo silné. Krís s hejkalem neumenšil lásku, kterou Féa ke své soře cítila. Jejich společné okamžiky se však staly vzácnějšími a rychlejšími, jak Féa prchala do Rovovy náruče. A vášeň najednou slabší a plytká. „Milá, milá, co se s tebou děje?“ ptala se Ziva. „Jsi tu se mnou a přeci mi přijde, že se touláš myslí v jiném světě.“ Féa ji přesvědčovala, chlácholila medovými slovy a lhala. Ziva se tvářila, že věří, ale její úsměv byl falešný a smutný. Jednoho dne si ji zavolal Jehura. Slunce již téměř zapadlo, stíny byly dlouhé a ze strany polední vál vlahý vítr. Lešij seděl na svém trůnu vyřezaném z pařezu mohutného dubu, nehybný a vážný. Jako obvykle, Féa cítila vlny moci, šířící se kolem lesního vládce. Byl vždy středobodem všeho. Rodu, lesa, světa samotného. On neseděl uprostřed hvozdu. To naopak hvozd sám se rozpínal v bázni a úctě kolem mocného lešije. Žádný stín se neodvážil dotknout jeho tváře. Zdálo se, že i samotné hvězdy nad ním září ve zbožné úctě. Féa přišla, s hlavou skloněnou. Pak pohlédla do jeho obličeje. A spatřila hněv. Oči černé jako nejhlubší noc ji propalovaly pohledem. Vnikaly do její duše, do nejzazších koutů mysli, pátraly a hledaly. Féa padla na zem a znovu sklopila zrak. „Proč!“ Jeho hlas zněl jak praskot prastarých stromů. „Proč jsi Jehuru zradila?“ Féino srdce se sevřelo v úzkosti. Zbledla. „Mé svědomí je čisté, ó mocný!“ ozvala se, aniž by se odvážila znovu na lešije pohlédnout. „Lžeš!“ Rychle vstal a prudce udeřil rodovou holí. „Lžeš, lžeš, lžeš….“ ozval se šepot . Féa na chvilku zdvihla hlavu a spatřila Šílan, vílu a svoji kmotru , stojící za lešijovým ramenem. „Lžeš, lžeš, lžeš…“ Féa sama musela opakovat ta slova. Přesto ale sebrala sílu, zatvrdila svoji mysl. Pak pohlédla svému vládci do očí. „Nelžu, mocný.“ „Tvoje kmotra pověděla Jehurovi o tom ohavném krísu!“ Obrátil Jehura svoje oči k Šílan. Jak se to mohla Šílan dozvědět? Jistě, Ziva. Musela to být Ziva. Ach, milovaná, proč jsi jen musela mluvit! „To ne! Nikdy bych tě nezradila!“ Féa vykřikla a na její tváři se objevily slzy. Uměla dobře lhát. Lešij znejistěl. Na chvíli se odmlčel. „Když to Jehurovi nepotvrdíš ty, pak snad někdo jiný.“ Na chvíli se odmlčel. „Rove!“ zvolal po chvíli. Ze tmy se vynořil Rov. Šel pomalu a hleděl k zemi. Před lešijem poklekl. „Odpověz!“ ozval se mocný lešijův hlas. „Došlo mezi tebou a Féou ke krísu?“ Rov se viditelně zachvěl. Féa strnula. Hejkalové neumí lhát. Tohle je konec. Jehura je oba potrestá. Prokleje, vyžene. „Nestalo se to, mocný,“ odpověděl tiše hejkal. Slzy opět vytryskly z Féiných očí. Tentokrát upřímně. Zalhal, dokázal to. Zachránil je. Lešij se opět odmlčel. Usedl zpět na trůn. „Budiž. Tobě, věrný Rove, snad může Jehura věřit. Ale běda ti, jestli jsi lhal! Od této chvíle mají všechny zakázáno pomalovat tě barvami. Pokud jsi lhal, potrestáš se sám a krutěji, než by dokázal Jehura sám!“ „Nyní odejděte!“ rozkázal lešij. Féa odcházela s pocitem úlevy, ale i obav. Co se nyní stane? Dokáže Rov udržet jejich tajemství dál? Dokáže žít s tím, že musel lhát? Nějaký čas se neviděli. Ve Féině duši se usídlil žal. Život byl najednou tak prázdný. Chyběla jí jeho vůně, dotyky. I jeho mlčení. A věděla, že ona chybí Rovovi. Pak jednoho rána jej spatřila. Byl napjatý. Chodil po táboře jako kdyby byl na lovu. Očima těkal ze strany na stranu. Zatínal svaly. Udeřil do stromu, až si musel poranit klouby. Pak ji zahlédl. Síla toho pohledu jí otřásla. Uštvaný, zběsilý, jako zvíře zavřené v kleci. Trpěl. Musela mu nějak pomoci. Pokývla hlavou směrem k starému buku, kde se obvykle scházeli. Porozuměl. Setkali se při západu slunce. Mrholilo, u země se držela mlha a vzduch byl studený. Poslední rudé paprsky se prodíraly mlhou a osvětlovaly záplavu ohnivého listí, ležícího na zemi. Les byl tichý, všude se ozývalo jen kapání vody a šelest listů. Rov už stál na místě. Sklesle, bez života. Choulil se sám do sebe, zamračený a plný bolesti. Přistoupila k němu a lehce se dotkla jeho čela. „Už nesmíme, víš?“ Pravila smutně. „Já a ty.“ „Rov rozumí,“ zachraptěl. Prudce sevřel pěsti, až mu zbělaly klouby. „Rov… potřebuje barvu lži! Musí ji mít! Nemůže vydržet ta muka.“ „Milý, milý, to nesmíme!“ Zděšeně odpověděla Féa. „Lešij to zakázal.“ Sevřel její paži a přistoupil blíže. „Spanilá musí Rova pomalovat! Není jiná možnost.“ Vytrhla se mu a řekla: „Prosím! Musíš to vydržet. Jsi silný. Dokážeš bojovat s tou vinou. Dokážeš ji překonat.“ Hejkal prudce zařval a udeřil pěstí do stromu, až zapraštěl. Na jeho ruce se objevila krev. Lekla se. Vytryskly jí slzy. Do toho začala hustěji pršet, jako kdyby příroda sama vycítila její smutek. Zvuk pláče se mísil s ševelem dešťových kapek. „Co jsme to udělali!“ Chtěl jí položit ruku na rameno, ale ucukla. Pak ji ale rychle uchopil druhou rukou. Silně stiskl. „Rove, prosím, pusť mě.“ Nepustil. Místo toho ji uchopil i druhou rukou a hrubě políbil na rty. „To nesmíme, milý! Přestaň!“ Vložila do toho příkazu všechen důraz. Ale nic se nestalo. Naopak ji hejkal přitáhl k sobě a uchopil za krk. Féa zbledla. Tohle se jí ani trochu nelíbilo. „Ne, prosím ne!“ Silné paže ji sevřely a začaly z ní prudce sundávat šat. Bránila se, ale marně. Plakala, prosila, ale on nic neslyšel. Byl jako šílený. Povalil ji břichem na zem a i přes zuřivý odpor jí strhl zbytek šatů. Pak do ní prudce vniknul. Bolelo to. Vůbec nedbal na to, že leží na studené zemi plné kořenů a bodláků. Její tělo trpělo. Bylo trháno z venku i zevnitř. Ale daleko horší bylo to, co se dělo v její duši. Její tělo by mělo patřit jí samotné. Teď tomu tak nebylo. Nebyla jeho vládkyní, to někdo je použil tím nejhorším a nejhnusnějším způsobem. Přestala cítit strach a bolest, vnímala jenom odpor a hanbu. Po nekonečně dlouhé době všechno přestalo. Hejkal zmizel. Nedokázala vstát. Ležela na zemi, nahá a zkrvavená, zkrápěná deštěm. Neměla sílu plakat. Neměla sílu na cokoliv myslet. Čas plynul. Tak ji našel Jehura. Něžně ji zvedl do náruče, jako kdyby byla lehkým pírkem a překryl svým pláštěm. Nemluvil. Chápal. A věděl, že slova nic nezahojí. Že pomůže jenom čas. Odnesl ji domů. Další dny plynuly jako v mátožném snu. Listí opadalo ze stromů a období mlh vystřídala zima a sníh. Féa však stále neopouštěla svůj stan. Necítila nic, jen bezbřehou prázdnotu. Nechtěla předstoupit před svého lešije a cítit jeho smutek, bála se pohledů a odsouzení ostatních víl. Nevěděla, co se stalo s Rovem a neptala se. Jehura ji nepotrestal. Nebylo potřeba. Trest by byl úlevou. Umožnil by jí myslet na něco jiného, smýt ze sebe vinu toho, že jej zradila a lhala mu. Takhle byla potrestána mnohem více. Zůstala sama se vzpomínkami na bolest a potupu, kterou zažila. To nejhorší však mělo teprve přijít. Postupně začala cítit, jak v ní cosi roste a vyvíjí se. Cosi nepřirozeného, špatného. Nebylo pochyb, že je to plod hanby. Stvůra, která nemá místo mezi Dětmi lesa – jezinka. Život plynul jako ve zlém snu. Až jednoho dne ji probudil zvuk bubnů. Mluvil o trestu a smrti. Rozhrnul se vchod do jejího stanu a vpustil dovnitř sluneční paprsky, odrážející se od sněhu, kterým bylo pokryté prostranství tábora. Féa přivřela oči, jak ji světlo oslepilo. Vstoupil Jehura. Byl vážný jako vždy a ve tváři měl smutek. Féa vstala a poklekla před svým pánem. V jeho ruce se objevila dýka s obsidiánovým ostřím. „Je čas,“ zašeptal a podal jí čepel. Pochopila. Vyšel ven před stan a Féa jej následovala, s hlavou skloněnou. Stáli tam všichni, celý rod. Mladší lešijové byli nehybní a z jejich tváře nešlo přečíst nic. Hejkalové se tvářili nevraživě a mnozí byli zdobeni červenou barvou hněvu nebo zelenou hořkosti. Víly měly na tváři navenek soucit, ale dobře slyšela, jak si špitají a jak ji probodávají pohledy. Pouze Zivin smutek byl upřímný. Vše ostatní byla faleš. Věděla, že od teď bude terčem jejich pomluv a jízlivosti. Uprostřed stál Rov, přivázaný k vysoké bříze. Byl vyhublý, špinavý a na těle měl mnoho ran pokrytých zaschlou krví. Jeho pohled byl vyhaslý, mrtvý. Nechtěla se domýšlet, jak trávil uplynulou dobu. Kdo ho chytil, jaké utrpení zakusil. Věděl, že se blíží konec a asi ho i vítal. Vynucený krís, znásilnění, byl tím nejhorším zločinem a byl jen jeden možný trest: smrt. Znamenal zradu lešije a především odporný skutek spáchaný na víle. Rov se provinil a jeho život tak musí skončit. Pomalu vykročila vpřed a pozdvihla dýku. Šepot utichl a všichni na ni upřeně hleděli. Rov pomalu, jakoby s bolestí pozdvihl hlavu. Na okamžik zahlédla v jeho očích záblesk toho, čím býval. Záblesk té síly, vášně a lásky. Pak ale zmizel a zůstala jen prázdnota. Opět ucítila pohyb ve svém těle. Ta věc se probouzela. Projela jí vlna nevolnosti a odporu. Před očima jí vyvstaly všechny vzpomínky. Krásné i kruté. Nadechla se a prudce udeřila obsidiánovým ostřím. Vystříkla tmavě rudá krev a zbarvila bělostnou sněhovou pokrývku. Útlé tělo padlo na zem a rusé vlasy se rozprostřely mezi rudé kapky. Oči laně, vlasy ohnivé a paže bílé jako padlý sníh. Pohled vyhasl. „Nenávidím tě. Miluji tě.“