Kdysi dávno žil v Meziříčí muž jménem Divoj. Nebyl to silný válečník a ani jako čaroděj nijak nevynikal. Bohatý rozhodně nebyl, stěží byl schopen uživit svou ženu a nemocného syna. Rodiče sám pochoval poté, co jejich statek lehl popelem. Zkrátka, štěstěna ho opustila a veškeré jeho úsilí končilo nezdarem.
Každý muž pevné víry stižený takovýmto osudem by zpytoval své svědomí a hledal Triglavovo odpuštění. Ale Divoj, spoutaný svou ctižádostí a hněvem, viděl viníky jinde. Dozajista to byla práce Cizinců, co ho o jeho právoplatné místo a bohatství ošidili. A jak se v jeho srdci zrodilo sémě zloby, nebylo pro něj cesty zpět. Za každou nehodou, nemilou náhodou či zlým úsměvem viděl spiknutí potměšilých démonů. Proto každou noc pročítal zapovězené spisy a spřádal svou strašlivou pomstu.
A pak, když jeho syn znovu ulehl s vysokými horečkami, Divoj se jal konat. O následující noci se do klášteru vloudil a unesl nejmladší z novicek. Na znesvěceném oltáři ji zardousil a z jejích kostí magií strašlivou dýku vytesal. A do té dýky vložil všechen svůj hněv, svou závist a svou nenávist. Té noci se po celém Meziříčí probouzely děti s křikem z nočních můr a podivné polozapomenuté bytosti vyšly tančit pokřivené tance pod zářícím měsícem.
Když noc konečně ustoupila dnu, slunce se bojácně krčilo za těžkými mraky, jako by se děsilo hrůzy zrozené na zemi. Pouze Divoj se usmíval, těše se na výsledky své práce.
Ještě téhož dne do celého světa rozhlásil, že Cizince k sobě na večeři zve. Všichni, kdo toto rouhání zaslechli, svatým znamením Triglavovým se zažehnali a radši si svého hleděli. Neb zlo si do domu zve jen hlupák nebo černokněžník.
Od té chvíle slunce dvakráte zašlo, a když potřetí se k obzoru klonilo, někdo zaklepal na dveře Divojova domu. Divoj s úsměvem otevřel dveře pozdnímu návštěvníkovi. Na prahu stála vysoká postava v plášti ze zlatých šupin, se zlatou maskou na tváři a očima jako rubíny. Bohatec.
I vřele ho Divoj uvítal, jako váženého hosta ke stolu posadil a chléb se solí mu nabídl. A když Bohatec do úst sousto vložil, Divoj dýku kostěnou mu do zad vrazil. A její moc byla tak strašlivá, že Cizince v okamžiku zahubila. Jeho tělo rozpadlo se v prach a pouze plášť s maskou zbyly jako upomínka jeho přítomnosti.
Divoj se radoval té noci, neb na Cizincích svou pomstu vykonal a za zlaté peníze plášť s maskou vyměnil. Jeho rodina mohla dobře jísti a synu svému Divoj léků potřebných dopřáti mohl. A když ostatní slyšeli, jak démona temného porazil, slávu mu provolávali a hrdinou ho zvali. Kdyby ti hlupáci o dýce věděli, dál by se Divojovi vyhýbali.
Třikráte tři dny uplynuly a Divoj se z hospody vracel, kde o svém činu vyprávěl. Když domů dorazil a dveře otevřel, hrůzou strnul. Ve světnici stáli tři další návštěvníci. V čele stolu Pěšec sedí, jednou rukou Divojovu ženu po vlasech hladí, druhou polévku krvavou v jejím břiše vaří. A mocí nečistou poutá ženu nebohou k životu a bolesti. Na vedlejší stolici Vdova na klíně Divojova syna chová. Přitom dlouhou lžící polévku nabírá, by syna tělem matky nakrmila. Poslední z hostů jest Krvedar, jenž za dveřmi se skrýval, nyní Divoje ke stolu vleče, by naplnil povinnosti hostitele. A on hrůzou ztuhlý, strašnou pravdu si uvědomuje. Když Bohatce zavraždil, pozvání pro Cizince nezrušil. A oni nyní přišli, by vykonali pomstu svou.
A když slunce po té noci znovu vysvitlo, v chýši leží pouze mrtvá žena a vedle ní vzlykající chlapec. Po Divojovi ani stopy. Když vesničané se chlapce tázali, on vyprávěl, jak Cizinci jeho otce ztrestali. Krvedar Divojovi dar nesmrtelnosti daroval, by nikdy neumřel. Vdova polibek Divojovi na ústa vložila, aby už nikdy neusnul a navždy bděl. Nakonec Pěšec Divojovi kosti vzal a jeho tělo naruby obrátil, aby už nikdy více nic nespatřil, nic neslyšel a nic necítil. Pak zpět do své domoviny se vydali a Divoje odtáhli s sebou.
Cizinci zanechali za sebou Divojovu dýku kostěnou. A s ní vzkaz. Kdokoliv se dýky chopí a jiného s ní zabije, toho stihne osud Divoje. Od toho dne Kostěná dýka mezi muži koluje, ale nikdo se neodváží její moci použít, by nepřivolal hněv Cizinců. Však jednoho dne se někdo najde, neb pokušení zbraně, jejíž čepel dokáže zabít cokoliv, je příliš velké.